Hlavními organizátory všech vylíčených slavností byli faráři Hrudálek a Ludvík.

Farář Josef Myslimír Ludvík, který žil v nedalekém Boušíně, se v září roku 1847 přestěhoval do Skalice. Byl totiž za bílého dne na Boušíně přepaden a oloupen, a proto se raději vzdal fary na samotě.

Ani ne za čtvrt roku po této jiřinkové slavnosti dne 1. prosince 1847 páter Hurdálek zemřel. Na jeho pohřeb se sjelo do Skalice mnoho jeho příznivců a ctitelů jiřinek. Byl pochován u kostela téměř v sousedství své fary a jeho hrob tam je dodnes přímo u kostelní zdi.

Tak, jak vešly jiřinkové slavnosti s farářem Hurdálkem v život, rozvíjely se a jejich význam rostl, tak po jeho smrti upadly.

V roce 1848 žila Skalice již jen ve vzpomínkách na faráře Hurdálka a jiřinkové slavnosti. Dokonce v Polabském Slovanu, který vycházel v Hradci Králové nákladem Jana Hostivíta Pospíšila, byla zpráva (24. října 1848, str. 72), že po smrti Hurdálkově se již jiřinky ve Skalici v takové míře nepěstují, a proto že se slavnosti v tomto roce nekonaly.

Románově zpracoval události kolem jiřinkových slavností Alois Jirásek ve III. svazku kroniky U nás (Osetek). Zmiňuje se také o inzerátech faráře Turka z Dašic a o účasti Boženy Němcové na první jiřinkové slavnosti. Ve IV. svazku kroniky (Zeměžluč) píše o pozdější slavnosti v r. 1841, a zvláště o tom, že mezi posuzovatele v tomto roce zasedla žena, paní Nováková z Pardubic.

Všechny referáty o jiřinkových slavnostech byly otištěny v citovaných časopisech. Později je přetiskl Josef Pešek v časopise Krásy našeho domova, roč. V.

Krásný bibelot o skalických slavnostech, prostě nazvaný Jiřinkové slavnosti, vydal archivář a správce hradeckého musea Vlastimil Květenský v roce 1964. Při této práci mu pomáhal dr. Ludvík Mühlstein, citlivý a nadšený archivář, správce Památníku a musea Boženy Němcové v České Skalici. Škoda, že se tento překrásný bibelot nedostal běžně na knižní trh a že ho bylo možno koupit jen v museu a u jiřinkářské organizace DAGLA.

Jiřinkové slavnosti měly sice pouze lokální význam, znamenaly však pro český společenský život na východočeském pomezí mnoho. Nebyly to také slavnosti výlučně národní, nezněl tam jen český jazyk, ale byly to české jiřinky, které sem lákaly tolik návštěvníků, a nelez upřít, že půvab, živost a význam těchto slavností pozvedal národní sebevědomí lidu. Byla to překrásná idyla v pohorském zákoutí. Ovšem přišla jiná doba a jiné zájmy. Pro jiřinkové slavnosti zbylo málo času a místa.