Brzy však měl farář Turek silnou konkurenci, neboť se jiřinkami začali zabývat i jiní pěstitelé ve východních Čechách. V Hradci Králové začal jiřinky pěstovat krajský guberniální rada Josef Reyl a v roce 1837 se již o jeho sbírce a zahradě psalo, že jeho „jiřenky vynikají krásou, bujností, plností a rozmanitostí barev; kdo je spatřil, užasl, nemoha se nasytiti nahlížením…“ 

S guberniálním radou Josefem Reylem soupeřil páter František Hurdálek ze Skalničky u Skalice, Jiří Hagedorn, správce dvora ve Vranově na Opočensku, Bohumil Bossé, vrchnostenský zahradník v Ratibořicích, Augustin Hoch, obroční a správce dvorů chvalkovického a svinišťanského, Kučera, sládek ve Skalici, Václav Kliment Klicpera, gymnasiální profesor a spisovatel v Hradci Králové, Ignác Lhotský, profesor polního hospodářství královéhradeckého semináře, Jan Hostivít Pospíšil, královský krajský a biskupský impressor, a konečně ještě vrchnostenští zahradníci, opočenský a sádovský (harrachovský), z nichž každý do roku 1837 vypěstoval na 400 rozličných jiřinek. Augustin Hoch, správce svinišťanského dvora, vypěstoval sám kolem 12 kop semenáčů, mezi nimiž bylo mnoho těch, které si v roce 1846 objednali členové spolku až z Hamburku a zaplatili za ně po 2 až 3 tolarech! (Květy 1837, str. 327.)

Je samozřejmé, že uvedený výčet tehdejších pěstitelů jiřinek nemůže být úplný. Jmenováni byli pouze ti, kteří měli několik set odrůd jiřinek. Můžeme předpokládat, že se pěstitelé mezi sebou velmi dobře znali. TI z míst od sebe méně vzdálených byli ve vzájemném osobním styku, vzdálenější si alespoň dopisovali. Ostatně všechna jmenovaná místa jsou v jednom cípu Čech, a tenkrát nebylo o dopravu mezi jednotlivými místy takové nouze, jak by se snad zdálo. Většina tehdejších pěstitelů byli také lidé celkem zámožní. Vlastnili buď sami polnosti, nebo byli správci dvorů a panství a koně s kočárem byli pro ně proto snadno dosažitelné.