Nový spolkový zákon, který dal všem menším spolkům možnost přidružit se k některé masové celostátní organizaci, přiměl také Národní jiřinkářskou společnost, aby se rozhodla, kde nejlépe zakotvit. K rozhodnému činu došlo na podzim roku 1962. Výroční členské schůzi byl předložen návrh ke vstupu do Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu. Návrh byl odhlasován 14. října 1962 a při Československém ovocnářském a zahrádkářském svazu byla zřízena organizace DAGLA, sdružující milovníky a pěstitele jiřinek, mečíků a jiných hlíznatých a cibulovitých rostlin. Název je zkratkou latinských slov Dahlia a Gladiolus.

Tato organizace prakticky pokračuje v činnosti dřívější Národní jiřinkářské společnosti, převzala všechny její členy a snaží se získat novou generaci pro tuto krásnou zálibu. Pořádá každoročně velké jiřinkové výstavy v Praze na Slovanském ostrově a snaží se širokou sítí svých členů přenést oblibu jiřinek a zvyky pořádání jiřinkových slavností až do nejzazších koutů naší vlasti. Dále se snaží získat nový množitelský materiál z celého světa. V tomto roce (1966) slaví Národní jiřinkářská společnost pod novým názvem již čtyřicetileté jubileum.

Rok 1962 byl rokem propagačním. Byly uspořádány dvě velké výstavy, jedna v Hronově, kde českoslovenští pěstitelé jiřinek prožili první krásný den svých úspěchů. Alois Jirásek měl v tomto roce 75. narozeniny. Přišel mezi jiřinkáře a pečlivě si výstavu prohlížel. Vzpomínal na časy, o kterých psal ve své kronice U nás, vybral si jednu z novinek-semenáčů a tato novinka byla pak pokřtěna jménem Miláček mistra Aloise Jiráska. Byl to výpěstek Emila Dokoupila. Také mnoho dalších novinek si odneslo pojmenování podle díla Aloise Jiráska.

Hned po této výstavě následovala výstava v Praze na Slovanském ostrově. Byla to vůbec první výstava jiřinek v Praze. Že byla úspěšná, není třeba zdůrazňovat.

V roce 1927 získal architekt Václav Vetešník jako spolkovou jiřinkovou zahradu právě zřizované městské sady v Pardubicích pod zámkem. Tak vlastně vznikla první jiřinková pokusná zahrada v Československu.

V dalších letech přátel jiřinek přibývalo a nejvyšší počet býval kolem 500 členů.

Roku 1928 vydává architekt Josef Vaněk první československou ročenku pod názvem Naše jiřinky. V roce 1931 vychází dodatek k této ročence a od tohoto roku se datuje rozdílení prvních prémií. Pod názvem Premie I. rozumíme jiřinkovou novinku, rozmnoženou vždy z vítězných nejlepších jiřinek, oceňovaných koncem srpna v Pardubicích předcházejícího roku.

V dalších letech se pokračovalo živě v činnosti šlechtitelské. Jiřinky bývaly každoročně pojmenovávány ke zvláštním příležitostem nebo oslavám. Tak v roce 1932 bylo pojmenováno hodně jiřinek na paměť Sokola, jeho zakladatelů a předních pracovníků jmény Tyrše, Fügmera, Scheinera a dalších. V roce 1934 se konala velká výstava příležitosti Podzimních pražských veletrhů a tehdy se dostalo pocty mnohým hudebním skladatelům a pěvcům. V tomto roce nastává změna ve vedení výboru, architekt Josef Vaněk pro nemoc odstupuje a jednatelství se ujímá Hynek Volkmer, zahradník v Žamberku.

Rok 1935 byl ve znamení desetiletého trvání Národní jiřinkářské společnosti. Dne 1. září se konala jubilejní valná hromada ve Veletržním paláci. Tam byla předána řada diplomů za úspěšnou práci a jmenováni čestní členové společnosti. Byli to především zakladatelé společnosti a jiřinkářství průkopníci Emil Dokoupil, architekt Josef Vaněk, architekt Václav Vetešník a Augustin Šmíd. Při příležitosti velké soutěže, konané týž den pod záštitou tehdejšího Památníku národního osvobození a za účasti Československé obce legionářské, bylo nazváno mnoho výpěstků jmény těch, kteří pomáhali bojovat v domácím i zahraničním odboji za první světové války.

Rok 1936 znamená pro společnost další krok kupředu. Byla uzavřena dohoda se správou pražských sadů, a tak byl založen velký jiřinkový sad v Praze na Újezdě na vyvýšeném plató u Nerudova pomníku. V tomto roce odstupuje Emil Dokoupil pro nemoc z funkce předsedy a vedení se ujímá prof. dr. Karel Domin.

Rok 1937 je rokem jubilejním. Uplynulo 100 let od prvních jiřinkových slavností. Ve výboru se objevují nová jména, nastupuje další šlechtitelská generace doc. dr. Karel Cejp, profesor botanického ústavu, Josef Exnar z Třebešova u České Skalice, Karel Kec z Kojetic u Prahy, František Schejbal z Pradubic, Marie Velinská z Pardubic, Václav Kubišta z Prahy, František Dobiáš z Hlubokého Dolu u Kolína, František Kadavý z Prahy a jiní. O pardubickou zahradu se stará již dávno neúnavný vzorný zahradník, jiřinkář tělem a duší, Karel Kovárník.