Nové odrůdy jiřinek vznikají v podstatě trojím způsobem:

1. výsevem semen z vybraných odrůd z volného sprášení,
2. umělým křížením plánovitě vybraných odrůd,
3. sporty (to je mutacemi, které vznikají náhodně bez zásahu šlechtitele).

Výsev semen z volného sprášení je nejjednodušším způsobem pěstování nových odrůd. Opylování květů zde zajišťuje vítr, hmyz a různé jiné vlivy na výběr matek je zcela náhodný. Sklizená semena a jejich potomstva představují naprostou směs nejrůznějších jedinců. Z nich vybereme ty jedince, kteří mají nadějné vlastnosti. Pravděpodobnost získání kvalitních a význačných odrůd je však velmi malá.

Poněkud lepších výsledků dosáhneme, jestliže vyséváme semeno sice z volného sprášení, ale od vybraných, vysoce kvalitních a osvědčených odrůd. Tento způsob však vyžaduje zpracovat velké množství materiálu a přitom pravděpodobnost najít vynikající jedince je velmi malá. I šlechtitelsky má tento způsob své obtíže v tom, že šlechtitel musí přehlédnout a kriticky zhodnotit veliké množství jedinců, a to není snadná práce. Materiál zabere také mnoho místa a vyžaduje hodně práce s výsadbou a ošetřením až do sklizně. To je ve velkém měřítku dosti nákladné a vzhledem k dosaženému výsledku málo efektivní.

Při obou variantách provádíme během vegetace negativní výběry, to znamená, že z porostu odstraňujeme všechny rostliny, které se jeví jako podprůměrné nebo průměrné. Nadějné jedince vyznačíme hůlkami s visačkami s číslem rostliny lomeným rokem výběru. Současně s výběry provedeme záznam do polního zápisníku, kde uvedeme stručný popis rostliny. První rok však nestačí ke zhodnocení vlastností nové odrůdy. Jiřinky musíme pozorovat ještě v druhém roce. Druhým rokem vylučujeme další rostliny a pozitivní výběr ještě zpřísňujeme. Ponecháváme jen nejlepší rostliny, které pak v dalším roce pokusně rozmnožíme řízky a dále pozorujeme. Teprve když po tomto roce zkoušení mají rostliny stále vynikající vlastnosti, přihlásíme je jako nové šlechtění.

Většina dosud pěstovaných odrůd jiřinek byla vypěstována umělým křížením. Tento způsob je skutečně tvůrčí šlechtitelskou činností, při které se nsažíme spojit žádoucé vlastnosti rodičovského páru. Umělé křížení se používá při šlechtění nových odrůd u většiny kulturních rostlin. Rodičovské páry pečlivě vybíráme podle vlastností, které mají pro nás cenu a jež chceme při křížení spojit. Křížením se ovšem spojuje celý komplex vlastností obou rodičů a nedá se tedy pevně určit, které vlastnosti kterého rodiče se nám podaří v potomstvu zakotvit. Můžeme jen předpokládat určité kombinace a teprve křížením si ověřovat na skutečnosti splnění předpokladu. Úspěšné křížení předpokládá dlouholeté zkušenosti, čas a trpělivost. Dosti často se totiž stává, že se žádoucí vlastnost neobjeví v pravní generaci, nýbrž až v generaci druhé nebo třetí. Nelze zde proto podat nějaký spolehlivý návod, jak si počínat při výběru rodičů. Důležité jsou vlastní zkušenosti a částečně také určitý instinkt.

Rostliny vybrané pro křížení mají být naprosto zdravé a dobře vyvinuté. Zásadně nemají být hnojeny příliš dusíkatými hnojivy, protože semeno takových rostlin špatně dozrává. Proto při hnojení používáme hlavně draslo a kyselinu fosforečnou.

Důležitou prací před začátkem křížení je dobrá izolace vybraných rostlin. Izolací se má zabránit opylení květu hmyzem nebo větrem, abychom měli jistotu, že semeno je výsledkem našeho umělého opylení, nikoli jiných vlivů. Květy se mohou izolovat různým způsobem. Výhodné je nasázet vybrané rostliny do velkých květináčů nebo jiných nádob. Takové rostliny jsou po celé léto mobilní a můžeme si je podle potřeby rozestavit ve skleníku se sítěmi na větracích oknech. Izolaci tak máme rychle zajištěnou a práce s křížením se dají snadno provádět. Rostliny ve skleníku jsou také chráněny před vlivem nepříznivého počasí, to je jednak větru, který by mohl způsobit nežádoucí opylení, jednak proti dešti, který může čerstvě přenesený pyl splavit a tak zhatit naši práci. Nemáme-li možnost pracovat tímto způsobem ve skleníku, izolujeme květy přímo na rostlinách ve volné půdě: buď izolujeme celou rostlinu tím, že na ni postavíme kryt z latěk a mušího pletiva, popřípadě organtýnu, nebo izolujeme jen jednotlivé květy. Izolační skříň má mít vršek ze skla, aby květy rostliny byly chráněny před deštěm. Na jedné straně má být otevíratelná, abychom se mohli při opylování snadno dostat ke květům. Jednotlivé květy izolujeme obalením organtýnem, popřípadě jen papírem, do něhož jsme udělali špendlíkem dírky pro větrání.

Než začneme s opylováním, musíme se dokonale seznámit s květními orgány jiřinky. Jako všechny hvězdicovité (složnokvěté) rostliny mají jiřinky květy složené ze dvou typů kvítků. To, co je laicky pokládáno za květ, je vlastně květenství složené z velikého množství drobných kvítků. U jednoduchého jiřinkového „květu“ jsou ony dva druhy kvítků nejlépe rozlišitelné. Vnější okruh „plátků květních“ jsou vlastně jednotlivé, tzv. jazykovité kvítky, a to, co nazýváme terčem (střed květenství) je soustava velkého počtu drobných trubkovitých kvítků. Složení těchto dvou typů kvítků si můžeme dobře prostudovat, vezmeme-li si na pomoc pinzetu a zvětšovací sklo.

Vytrhneme-li jedne vnější jazykovitý kvítek a podrobně si jej prohlédneme, uvidíme na spodní části květního plátku malý zakrslý pestík bez prašníkových tyčinek. Některé tyto kvítky vůbec nemají pestíky, a jsou proto sterilní, nemohou se oplodnit. Poněkud jinak vypadají květy trubkovité z terče (středu květu). Tyto kvítky nemají žádné plátky, mají však dobře vyvinuté pestíky a tyčinky s velkým množstvím pylu. Od těchto prašníků mají celé terče žlutou barvu. Trubkovité kvítky mají pro šlechtitele význam jen jako zásobárna pylu otcovských rostlin. Jako mateřské tyto kvítky v praxi nepoužíváme, protože je technicky velmi obtížné – téměř nemožné – provést kastraci těchto kvítků a zabránit tak možnosti samoopylení. Jako mateřské květy se používají v praxi hlavně jazykovité kvítky, a to ty, které jsou asi ve čtvrté až šesté řadě zvnějšku. Tyto kvítky jsou pro tento účel nejjistější. Na jejich pestíky (blizny) přenášíme při křížení pyl z květů vybraných rostlin. Abychom zabránili náhodnému opylení těchto kvítků vlastním pylem, to je z prašníků terčových kvítků téhož květu, je dobře tyto kvítky vykastrovat. Při kastraci se ihned, jakmile se květ rozvije, vytrhají terčové kvítky. Kastruje se i tehdy, když květy jsou v izolaci a hmyz nemá k rostlinám přístup. Terčové kvítky jsou totiž schopny opylit se samy bez vnějšího vlivu a semeno z těchto kvítků pak nelze dost dobře oddělit od uměle opylených kvítků. Práce šlechtitele je pak marná.

Vlastní opylování se provádí malým štětečkem, jímž se pyl přenáší. Štěteček je však třeba po každém opylení dokonale očistit, aby nedošlo k nežádoucímu opylení pylem, jehož zbytek zůstal na štětečku z předchozího opylování. Abychom měli jistotu, že je štěteček čistý, namáčíme jej po každém opylování do denaturovaného lihu, čímž se ulpělý pyl zničí. Štěteček pak musíme do sucha otřít a nechat před dalším opylováním oschnout.

Někteří šlechtitelé používají místo štětečku přiříznuté brko nebo dřívko, popřípadě kousek upraveného bambusu. Opyluje se také tak, že se utrženýž otcovský květ vezme a pyl se vetře na blizny mateřské rostliny přetíráním blizen přímo títmto květem. Opylování je třeba provádět ve stavu plného rozkvětu květu a po dozrání pylu, což poznáme, když přejedeme dřívkem přes terč květu. Když na dřívku ulpí pylová zrnka, je pyl již zralý. Nejvhodnější je k této práci slunečný den, nejlépe mezi 10. až 16. hodinou, kdy jsou pohlavní orgány květu nejschopnější koncepce. Za deštivého nebo chladného počasí je opylování venku nejisté. Ve skleníku, kde jsou odlišné poměry, je možno opylovat i za horších povětrnostních podmínek. V každém případě je čerstvě opylené květy třeba chránit před deštěm a větrem. Déšť totiž může přenesený pyl snadno splavit z blizen, a tak zničit naši práci.

Opylujeme pokud možno první květy, aby byla záruka, že nám dozrají semena. U pozdnějších květů tato záruka není. Jsou-li květy jiřinek umístěny ve skleníku a ponechány zde i po opylení, je ovšem dozrávání semen urychleno a není nebezpečí, že se jakost semene případným dlouhodobým deštivým obdobím zhorší.

Každé křížení je třeba ihned označit a zaznamenat. Na opylený květ proto přivážeme malou jmenovku z PVC nebo celuloidu, na níž máme značky mateřského páru, účastnícího se při křížení. Na jmenovku se píší buď jména odrůd, což je však zdlouhavé, nebo jen čísla odrůd, odpovídající číslům, která máme poznamenána v seznamu odrůd. Při označování je zvykem psát nejprve odrůdu mateřskou a pak otcovskou a mezi nimi znaménko x. Například „89 x 125“ znamená, že matkou byla odrůda, kterou vedeme pod č. 89, a otcem odrůda č. 125.

Kromě tohoto označování opylených květů vedeme záznam o křížení. Je to sešit nebo kniha, kde zapisujeme u každého křížení datum provedení, číslo mateřské odrůdy, její jméno, dále číslo a jméno otcovské odrůdy a poznámky. Výhodné je označovat každé křížení číslem, odpovídajícím číslu v záznamu o křížení. Tento způsob je jednodušší a kratší. Na jmenovkách, které připevňujeme k opylovým květům, píšeme pak jen jedno číslo, odpovídající záznamu, kde máme poznamenány všechny další podrobnosti. Stejným číslem pak označujeme i výsevy semena, vzniklého umělým opylením, a také rostliny z něho vypěstované.

Celá tato šlechtitelská evidence je nutná ze dvou důvodů. Především má šlechtitel přehled o výsledcích své práce a o vhodnosti různých kombinací při křížení. To je pak vodítkem pro jeho další práci. Některé odrůdy totiž dávají při křížení daleko lepší výsledky než odrůdy jiné. Při větším množství křížení by bez evidence tyto zkušenosti unikaly a celková šlechtitelská práce by se ztěžovala. A pak při přihlašování nové odrůdy k uznávacímu řízení musí být uveden způsob, jak odrůda vznikla a jaké byly mateřské odrůdy. Pečlivě vedené šlechtitelské záznamy jsou jedním z nezbytných podkladů při uznávání odrůdy.

Když mělo naše opylení úspěch a došlo k nasazení a dozrání semene, sklidíme zralá květenství a opět každé označíme příslušným číslem. Květenství necháme doschnout každé zvlášť na malých miskách a během zimního období, nebo jakmile to čas dovolí, semeno vymneme, zhruba vyčistíme a uschováme v malých sáčcích opět s příslušným označením.

Na jaře osivo vysejeme stejným způsobem, který byl již popsán ve stati o rozmnožování jiřinek. Důležité je, aby se nám při výsevu semena z různých křížení nepomíchala. Protože se jedná o malá množství semen z jednotlivých květenství, osvědčuje se v praxi výsev jednotlivých partií do květináčů, opět ovšem řádně označených. Tím se lépe zabrání pomíchání při výsevu. Po vzejití mladé rostlinky, opět pečlivě označené, přepícháme a dopěstujeme až do výsadby. Osvědčilo se jiřinky nahrnkovat a vysazovat s kořenovými baly. K předpěstování jsou nejlepší rašelinové květináče typu Jiffy Pots, asi 10 cm v průměru.

Ve vhodnou dobu pak rostliny vysadíme obvyklým způsobem na záhony nebo na pole, sledujeme jejich vývoj a opět vedeme vegetační záznamy. Pozorování je opět důležité pro posouzení nových odrůd. Sledujeme zdravotní stav, vytváření keřů, olistění, začátek nakvétání (i když v prvním roce není směrodatný). Jakmile se na rostlinách objeví první květy, ihned začneme s výběry, zejména s výběry negativními. To znamená, že všechny rostliny, které mají květy z jakéhokoliv důvodu nevhodné, ihned z porostu odstraňujeme. Kdybychom je ponechali, značně by nám tento balast znesnadňoval práci s dalšími výběry.

Nejdůležitější prací jsou ovšem pozitivní výběry. Vybíráme rosltiny, které se nám z nějakého důvodu zdají být pozoruhodné, popřípadě které poskytují naději, že se u nich projeví některá vlastnost, kterou jsme chtěli vyšlechtit. Takové rostliny si vyznačíme hůlkami s připevněnými jmenovkami. Na jmenovkách pak označíme jednotlivé rostliny pořadovými čísly. Toto značení provádí většinou každý šlechtitel svým způsobem. Nejvhodnější způsob však je zaznamenat na jmenovce v čitateli pořadové číslo výběru, ve jmenovateli pak číslo křížení, z něhož semenáč vyšel. Například:
72/78 – č. 72 – znamená pořadové číslo výběru, č. 28 znamená číslo křížení (k němuž máme v záznamu o křížení zaznamenány podrobnosti o původu apod.).

O výběrech opět vedeme záznamy. V knize o křížení v poznámce uvedeme u každého křížení, kolik rostlin bylo odstraněno negativním výběrem a kolik bylo provedeno pozitivních výběrů, popřípadě jejich čísla.

V záznamu o výběrech se zaznamenává číslo každého výběru, jeho původ a stručný popis rostliny. Protože perspektivní jedince sledujeme alespoň tři roky, musíme v záznamu počítat s místem pro záznamy o vegetačním pozorování v těchto dalších letech.

Nikdy nestačí pozorovat semenáč jen v prvním roce, kdy se jeví obyčejně v mnohých směrech jinak než v letech dalších. Zvláště vzrůstové vlasnosti bývají v prvním roce po výsevu odlišné od druhého roku, kdy rostliny byly již vypěstovány z hlíz, a od třetího roku, kdy rostliny byly poprvé množeny řízky. Hlavně druhé dva roky nám dají správný obrázek o odrůdě.

Při výběrech v prvním roce musíme být opravdu kritičtí a vybírat jen nadprůměrné a nadějné rostliny. Podprůměrné a průměrné rostliny, kterých je vždy velká většina, je třeba odstraňovat. Nejsou-li pozitivní výběry opravdu přísné, je další práce se sledováním v dalších letech opravdu obtížná a pro velké množství materiálu někdy těžko zvládnutelná.

Na druhé straně si však musíme být vědomi toho, že některá vlastnost, třeba vzrůstová, pro kterou šlechtíme, se může projevit teprve až ve druhé, popřípadě i třetí generaci. To ovšem již záleží na zkušenostech šlechtitele a na jeho intuici, s níž dovede uhodnout, kde tato skrytá vlastnost může být. Na to nelze stanovit žádný návod ani pokyny.

Když se pak nakonec vyšlechtí odrůda, která si své místo v sortimentu a širší rozšíření zaslouží, je důležité ji vhodně pojmenovat. U nás bylo dosti ustáleným zvykem pojmenovávat odrůdy jiřinek podle některých významných osobností, popřípadě i podle míst. Mnohé z těchto názvů, zvláště při rozšíření do ciziny, nebo po odstupu let i u nás, již nic neříkají. Vhodnější jsou proto názvy neosobní, vystihující nějakým vhodným způsobem charakter odrůdy. Jméno má být také krátké a stručné, pokud možno i v cizí řeči srozumitelné a lákavé. Vhodné jméno někdy samo přispívá k rozšíření některých odrůd. Neměla by se tedy ani tato stránka konečné fáze šlechtění podceňovat.

Poslední možností vzniku nových odrůd jsou sporty. Na tomto způsobu však nemá obvykle člověk zásluhy – je to tvůrčí činnost přírody. Pěstitel zde má jen ten význam, že příslušné změny vzhledu rostlin včas rozpozná, podchytí a pak dále udržuje.

Sporty jsou vlastně mutace (variace skokem), které vznikají v přírodě na nejrůznějších rostlinách samovolně. Projevují se tak, že například květ jiřinky bez nějakého vnějšího zásahu změní najednou barvu. Tvar květu obyčejně zůstává stejný jako na původní odrůdě. Tato změna je upevněna v zárodečné hmotě, takže dalším vegetativním rozmnožování se dá udržet. Často se stává, že se tato změna projeví jen na jednom výhonu keře, zatímco ostatní výhony zůstávají původní. Rostlina je pak dvoubarevná. Chceme-li tuto mutaci podchytit a udržet, je třeba z oné změněné části odejmout řízek. Tímto způsobem vznikají často velmi cenné odrůdy a mnoho současných odrůd takto vzniklo.

Změna však může nastat i ve tvaru květu, i když je tato mutace vzácnější. Takto pravděpodobně vznikly některé celé skupiny jiřinek.

Proto je velice důležité soustavné vegetační pozorování jiřinek. Jednak proto, aby se mnohé náhodné mutace, pokud by měly nějakou cenu, včas podchytily a rozmnožily, a jednak proto, aby (zvláště při udržovacím šlechtění) všechny náhodné mutace, které by znamenaly zhoršení odrůdy, byly včas odstraněny a původní odrůda se udržela na své výši.