Stoleté jubileum pěstování jiřinky zastihlo tuto květinu v ústraní. Slavná, opěvovaná a obdivovaná květina byla pěstována leckde jen v koutě zahrádky. Našli se dokonce lidé, kteří tvrdili, že jiřinka je plebejská, střízlivá, ledově chladná květina. V zahradnickém časopise Flora (1886), napsal J. Kavka, že si nedovede představit, jak mohla být jiřinka tak oslavována a přeceňována, a že nemůže pochopit, že ve vlasech dam mohl zaujmout místo tento dotěrný veliký květ. Podle něho jiřinka svou roli navždy dohrála. Vděčíme náhodě, že současně s těmito pomluvami se objevila jako na zavolání jiřinka zcela nového druhu, která ihned svým vzhledem tak zaujala, že se mezi pěstiteli probudila opět stará láska k této květině.

Jaká to byla nová odrůda, která tak vzbudila ochablý zájem o jiřinku? V roce 1872 se dostala do Holandska bednička s květinami a semeny z Mexika. Jediné, co ze sadby z oné bedničky po dlouhé cestě vyrašilo, byla jedna hlíza jiřinky. Van der Berg tuto nevídanou jiřinku, která nebyla známa ani v Mexiku, do roku 1874 rozmnožil a celou zásobu výhodně prodal jedné firmě do Francie a ta tento nový druh uvedla na trh v roce 1877. Za dva roky nato se tato jiřinka dostala i do Anglie. Po delších oklikách se pak objevila i v našich zemích. Tato jiřinka byla podle mexického presidenta Juareze pojmenována Dahlia juarezii. Poněvadž ohnivě šarlatová barva i tvar květů nápadně upomínaly na květy kaktusů, dostala celá tato nová skupina jméno jiřinky kaktusovité.

V celém světě byla tato kaktusovitá jiřinka přijata s obrovským zájmem a do dnešních dnů se těší trvalé oblibě pro bohaté květenství, trvanlivost a všestranné využití.

Nyní se podívejme na stav pěstování jiřinek u nás na samém začátku dvacátého století. V té době měli dosti úspěchů v šlechtění dr. Josef Čespíro v Heřmanově Městci, smíchovský zahradník Raudenský a jiný pražský zahradník Liebl. Některé jejich výpěstky naleznete v soupisu českých jiřinek. Zvláštní místo mezi našimi šlechtiteli už v té době zaujímal Emil Dokoupil.

První světová válka šlechtění jiřinek sice zpomalila, ale neochromila je. Emil Dokoupil, který měl na svých nejstarších cenících dovětek „první specielní pěstění jiřin a závod pro prozkoušení a zavádění nových druhů v Rakousku“, pokračoval úspěšně ve své šlechtitelské práci i za války. V jeho posledním katalogu, který vyšel ještě v prvním roce první světové války, jsou uvedeny vyznamenání a pocty, kterých do té doby dosáhl. Bylo to 28 nejvyšších zlatých, stříbrných a jiných vyznamenání, dále z Prahy jedna zlatá a dvě stříbrné medaile, další stříbrné medaile z Plzně, Boskovic, Kojetína a Tovačova a bronzové z Přerova a Vyškova.