Poslední dochované zprávy o jiřinkových slavnostech jsou z roku 1847 a uvádí je Česká Včela (1847, str. 315). Bylo to 20. září. Předtím byl velmi špatný deštivý čas a časné ráno nahnalo pořadatelům strach, protože byl šedivák. Měli vážnou obavu, že jejich krásky pomrzly. Jiřinky však přečkaly tuto nenadálou pohromu, a tak návštěvníci měli přece jen co obdivovat a také se té pozdní krásy ani nemohli nabažit.

Jako by pořadatelé tušili, že jiřinkové slavnosti toho roku budou poslední, bylo 20. září skutečně „jiřinkovým dnem“. Na přijíždějících kočárech a koních bylo plno ozdob z jiřinek, na mýtní zástavě velké množství jiřinkových dekorací. Na hostinec U českého lva pověsil hostinský Steidler obrovskou kytici jiřinek a v sále byly věnce z nejpěknějších odrůd.

V České Včele píše vynikající českoskalický učitel Josef Kolísko, kdysi učitel Boženy Němcové: „… člověk, jenž vstoupil sem, zdálo se, že jest v některém čarovném zámku z tisíce a jedné noci…“

Před polednem nastalo jako obvykle „sortýrování“. Z dochovaných zpráv známe pouze vítěze. Byla to jiřinka ratibořického správce Hocha. Byla o něco tmavší barvy než známá již růžová Leonora. Pojmenování této vítězné jiřinky však známo není.

V jednu hodinu zasedli k slavnostnímu obědu z chvalně známé kuchyně paní Steidlerové dámy s jiřinkami vpletenými do vlasů a páni s jiřinkou v klopě kabátu. Českoskalická hudba vyhrávala k obědu i po něm. Po přehrání Procházkovy směsi z českých národních písní dali se do zpěvu všichni hosté a vyžadovali si opakování národních písní.

Večer byl Straussovým valčíkem zahájen jiřinkový bál a postranný vyzdobený sál byl zcela zaplněn tančícími. Program toho večera byl jenom český.