Nový spolkový zákon, který dal všem menším spolkům možnost přidružit se k některé masové celostátní organizaci, přiměl také Národní jiřinkářskou společnost, aby se rozhodla, kde nejlépe zakotvit. K rozhodnému činu došlo na podzim roku 1962. Výroční členské schůzi byl předložen návrh ke vstupu do Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu. Návrh byl odhlasován 14. října 1962 a při Československém ovocnářském a zahrádkářském svazu byla zřízena organizace DAGLA, sdružující milovníky a pěstitele jiřinek, mečíků a jiných hlíznatých a cibulovitých rostlin. Název je zkratkou latinských slov Dahlia a Gladiolus.

Tato organizace prakticky pokračuje v činnosti dřívější Národní jiřinkářské společnosti, převzala všechny její členy a snaží se získat novou generaci pro tuto krásnou zálibu. Pořádá každoročně velké jiřinkové výstavy v Praze na Slovanském ostrově a snaží se širokou sítí svých členů přenést oblibu jiřinek a zvyky pořádání jiřinkových slavností až do nejzazších koutů naší vlasti. Dále se snaží získat nový množitelský materiál z celého světa. V tomto roce (1966) slaví Národní jiřinkářská společnost pod novým názvem již čtyřicetileté jubileum.

Velice úspěšní jsou ve své práci také manželé Doiášovi z Hlubokého Dolu u Kolína, kteří se zasloužili o vyšlechtění mnoha cenných novinek a neustále zásobují novinkami pokusnou zahradu.

Vynikajícími pracovníky v tomto oboru, kteří začali šlechtit jiřinky v době, kdy éra Dokoupilovy slávy vrcholila, byli Josef Exnar z Třebešova a Jaroslav Jindříšek ze šlechtitelské stanice v Heřmanově Městci.

Na Moravě dosahuje pěkných úspěchů František Smetana z Nivnice u Uherského Brodu.

Jiný moravský šlechtitel Jan Langr z Rájce nad Svitavou (narozen 10. 12. 1901) začal se šlechtěním jiřinek v roce 1929. Dokoupilovy jiřinky mu učarovaly a je to prakticky vyučenec Dokoupilův. Mnoho jeho hlavních výpěstků je uvedeno v přehledu.

O činnosti jednotlivých pěstitelů a šlechtitelů si uděláme nejlepší představu, porovnáme-li zaznamenané výpěstky v přehledech, neboť kromě těch, kteří svou práci provádějí ve větším měřítku, je ještě mnoho šlechtitelů drobných, kteří jsou u jednotlivých jiřinek rovněž uvedeni.

Před několika lety zaučil do šlechtění svého syna inž. Jaroslava Pozziho, který již rovněž vypěstoval mnoho krásných novinek. Nezapomíná však ani na jiné adepty, jimž ochotně svěřuje své mnohaleté zkušenosti a poznatky ze šlechtitelské praxe.

Národní jiřinkářská společnost pokračovala dále v udržování sortimentu, ve vysazování nových druhů jiřinek a v každoročním oceňování, které se koná v Pardubicích vždy v druhé polovině srpna. O spolkovou pokusnou zahradu se stará po všechna léta dodnes Karel Kovárník se svým kolektivem. Za 40 let zde bylo vysázeno přes půl milionu jiřinkových hlíz a přes 3500 nových jiřinkových výpěstků. Tato čísla jsou sama dost výmluvná.

V roce 1949 ztratila Národní jiřinkářská společnost jednoho ze zakládajících členů, architekta Václava Vetešníka. V této době umírá mnoho členů, zvláště nejstarších, a společnost tak ztrácí pěstitele a šlechtitele. Ze starých šlechtitelů zemřel Otakar Křtěn, Karel Pašík a Martin Švajner. Někteří šlechtitelé přestali pracovat pro stáří.

V letech 1942 až 1945 nastala v činnosti společnosti i šlechtitelů velká stagnace. Byla to protektorátní léta plná zloby a krutých překvapení. Byl zatčen jednatel společnosti Josef Šetek, který v té době vystřídal Hynka Volkmera, a zakladatel, čestný člen a správce pardubické zahrady architekt Václav Vetešník. Zásluhou vrchního zahradníka Karla Kovárníka se však zachránilo mnoho českých výpěstků, neboť i v této době spolkové nečinnosti se s nevšední péčí staral o pardubickou zahradu dále.

Svou pěstitelskou práci začal v roce 1905 a ještě týž rok se začal na jiřinky specializovat. Jako každý, kdo začíná, pěstoval nejdříve jiřinky zahraničního původu. Záhy začal však jiřinky šlechtit a během deseti let se dostal na přední místo mezi českými šlechtiteli. Od té doby si Dokoupilovy jiřinky razily cestu do světa a čestně obstávaly v zahraničních soutěžích. Získávaly první ceny a zlaté medaile.

Více než 15 prvních cen získal Emil Dokoupil za oceánem, mnoho na evropských zahradnických soutěžích. Jeho práce byla uznávána v Holandsku a v Německu. Jeden z velkých holandských šlechtitelů Ballego z Leydenu poctil Emila Dokoupila dokonce svou návštěvou.

Význam, který měl před sto lety pro pořádání jiřinkových slavností skalický farář Hurdálek, má po stu letech neúnavný pracovník, učitel Josef Krtička. Jiřinkové jubilejní oslavy by se byly bez něho rozhodně nekonaly. Jubilejní slavnosti v České Skalici, to bylo především množství vystavovatelů, bohatě obeslaná výstava v Sokolovně a sál přeplněný těmi nejkrásnějšími jiřinkami. Na zvláštním místě byly vystaveny vítězné jiřinky toho roku, Jubilejní vítěz 1937 a další novinky, Viktorka, Babička, Barunka Panklová a jiné a jiné, celé škály barev a odstínů. Těžko říci, která z nich byla krásnější. Jak nevzpomenout a do historie československého jiřinkářství nezaznamenat, že před zraky diváků toho roku definovala jména osob, které před sto lety jiřinkové slavnosti řídily, a tak jim byl nyní v nových překrásných výpěstcích postaven pomník nehynoucí slávy. Srpnové dny v týdnu od 22. do 29. se tak staly pro všechny návštěvníky a pro historii našeho jiřinkářství vůbec nezapomenutelnými.

Současně v tomto roce přišly zprávy ze zahraničí o úspěchu československých jiřinek na výstavě v Curychu, kde byly hodnoceny výpěstky deseti národů. Jako vítězná byla zvolena jiřinka československá šlechtitele Josefa Exnara z Třebešova u České Skalice, nazvaná Lev Nikolajevič Tolstoj. Další jiřinka, která se vysoko umístila, byl výpěstek Emila Dokoupila Paní Hana. Na Podzimních pražských veletrzích byly vystaveny všechny nově vyšlechtěné jiřinky, pojmenované na jubilejních oslavách v České Skalici.

Následujícího roku 1938 se opět v rámci veletrhů konala v Praze velká výstava jiřinek, a to na počest 20. výročí samostatnosti a X. jubilejního všesokolského sletu. K těmto výročím se přihlíželo pochopitelně i při pojmenování nových druhů jiřinek toho roku.

První protektorátní rok 1939 nepřinesl nic zvláštního. Hodnocení v Pardubicích proběhlo zatím bez obtíží. V roce 1940 dostaly nové výpěstky hlavně jména některých měst.

Rok 1962 byl rokem propagačním. Byly uspořádány dvě velké výstavy, jedna v Hronově, kde českoslovenští pěstitelé jiřinek prožili první krásný den svých úspěchů. Alois Jirásek měl v tomto roce 75. narozeniny. Přišel mezi jiřinkáře a pečlivě si výstavu prohlížel. Vzpomínal na časy, o kterých psal ve své kronice U nás, vybral si jednu z novinek-semenáčů a tato novinka byla pak pokřtěna jménem Miláček mistra Aloise Jiráska. Byl to výpěstek Emila Dokoupila. Také mnoho dalších novinek si odneslo pojmenování podle díla Aloise Jiráska.

Hned po této výstavě následovala výstava v Praze na Slovanském ostrově. Byla to vůbec první výstava jiřinek v Praze. Že byla úspěšná, není třeba zdůrazňovat.

V roce 1927 získal architekt Václav Vetešník jako spolkovou jiřinkovou zahradu právě zřizované městské sady v Pardubicích pod zámkem. Tak vlastně vznikla první jiřinková pokusná zahrada v Československu.

V dalších letech přátel jiřinek přibývalo a nejvyšší počet býval kolem 500 členů.

Roku 1928 vydává architekt Josef Vaněk první československou ročenku pod názvem Naše jiřinky. V roce 1931 vychází dodatek k této ročence a od tohoto roku se datuje rozdílení prvních prémií. Pod názvem Premie I. rozumíme jiřinkovou novinku, rozmnoženou vždy z vítězných nejlepších jiřinek, oceňovaných koncem srpna v Pardubicích předcházejícího roku.

V dalších letech se pokračovalo živě v činnosti šlechtitelské. Jiřinky bývaly každoročně pojmenovávány ke zvláštním příležitostem nebo oslavám. Tak v roce 1932 bylo pojmenováno hodně jiřinek na paměť Sokola, jeho zakladatelů a předních pracovníků jmény Tyrše, Fügmera, Scheinera a dalších. V roce 1934 se konala velká výstava příležitosti Podzimních pražských veletrhů a tehdy se dostalo pocty mnohým hudebním skladatelům a pěvcům. V tomto roce nastává změna ve vedení výboru, architekt Josef Vaněk pro nemoc odstupuje a jednatelství se ujímá Hynek Volkmer, zahradník v Žamberku.

Rok 1935 byl ve znamení desetiletého trvání Národní jiřinkářské společnosti. Dne 1. září se konala jubilejní valná hromada ve Veletržním paláci. Tam byla předána řada diplomů za úspěšnou práci a jmenováni čestní členové společnosti. Byli to především zakladatelé společnosti a jiřinkářství průkopníci Emil Dokoupil, architekt Josef Vaněk, architekt Václav Vetešník a Augustin Šmíd. Při příležitosti velké soutěže, konané týž den pod záštitou tehdejšího Památníku národního osvobození a za účasti Československé obce legionářské, bylo nazváno mnoho výpěstků jmény těch, kteří pomáhali bojovat v domácím i zahraničním odboji za první světové války.

Rok 1936 znamená pro společnost další krok kupředu. Byla uzavřena dohoda se správou pražských sadů, a tak byl založen velký jiřinkový sad v Praze na Újezdě na vyvýšeném plató u Nerudova pomníku. V tomto roce odstupuje Emil Dokoupil pro nemoc z funkce předsedy a vedení se ujímá prof. dr. Karel Domin.

Rok 1937 je rokem jubilejním. Uplynulo 100 let od prvních jiřinkových slavností. Ve výboru se objevují nová jména, nastupuje další šlechtitelská generace doc. dr. Karel Cejp, profesor botanického ústavu, Josef Exnar z Třebešova u České Skalice, Karel Kec z Kojetic u Prahy, František Schejbal z Pradubic, Marie Velinská z Pardubic, Václav Kubišta z Prahy, František Dobiáš z Hlubokého Dolu u Kolína, František Kadavý z Prahy a jiní. O pardubickou zahradu se stará již dávno neúnavný vzorný zahradník, jiřinkář tělem a duší, Karel Kovárník.

Jaká to byla nová odrůda, která tak vzbudila ochablý zájem o jiřinku? V roce 1872 se dostala do Holandska bednička s květinami a semeny z Mexika. Jediné, co ze sadby z oné bedničky po dlouhé cestě vyrašilo, byla jedna hlíza jiřinky. Van der Berg tuto nevídanou jiřinku, která nebyla známa ani v Mexiku, do roku 1874 rozmnožil a celou zásobu výhodně prodal jedné firmě do Francie a ta tento nový druh uvedla na trh v roce 1877. Za dva roky nato se tato jiřinka dostala i do Anglie. Po delších oklikách se pak objevila i v našich zemích. Tato jiřinka byla podle mexického presidenta Juareze pojmenována Dahlia juarezii. Poněvadž ohnivě šarlatová barva i tvar květů nápadně upomínaly na květy kaktusů, dostala celá tato nová skupina jméno jiřinky kaktusovité.

V celém světě byla tato kaktusovitá jiřinka přijata s obrovským zájmem a do dnešních dnů se těší trvalé oblibě pro bohaté květenství, trvanlivost a všestranné využití.

Nyní se podívejme na stav pěstování jiřinek u nás na samém začátku dvacátého století. V té době měli dosti úspěchů v šlechtění dr. Josef Čespíro v Heřmanově Městci, smíchovský zahradník Raudenský a jiný pražský zahradník Liebl. Některé jejich výpěstky naleznete v soupisu českých jiřinek. Zvláštní místo mezi našimi šlechtiteli už v té době zaujímal Emil Dokoupil.

První světová válka šlechtění jiřinek sice zpomalila, ale neochromila je. Emil Dokoupil, který měl na svých nejstarších cenících dovětek „první specielní pěstění jiřin a závod pro prozkoušení a zavádění nových druhů v Rakousku“, pokračoval úspěšně ve své šlechtitelské práci i za války. V jeho posledním katalogu, který vyšel ještě v prvním roce první světové války, jsou uvedeny vyznamenání a pocty, kterých do té doby dosáhl. Bylo to 28 nejvyšších zlatých, stříbrných a jiných vyznamenání, dále z Prahy jedna zlatá a dvě stříbrné medaile, další stříbrné medaile z Plzně, Boskovic, Kojetína a Tovačova a bronzové z Přerova a Vyškova.

Farář Josef Myslimír Ludvík, který žil v nedalekém Boušíně, se v září roku 1847 přestěhoval do Skalice. Byl totiž za bílého dne na Boušíně přepaden a oloupen, a proto se raději vzdal fary na samotě.

Ani ne za čtvrt roku po této jiřinkové slavnosti dne 1. prosince 1847 páter Hurdálek zemřel. Na jeho pohřeb se sjelo do Skalice mnoho jeho příznivců a ctitelů jiřinek. Byl pochován u kostela téměř v sousedství své fary a jeho hrob tam je dodnes přímo u kostelní zdi.

Tak, jak vešly jiřinkové slavnosti s farářem Hurdálkem v život, rozvíjely se a jejich význam rostl, tak po jeho smrti upadly.

V roce 1848 žila Skalice již jen ve vzpomínkách na faráře Hurdálka a jiřinkové slavnosti. Dokonce v Polabském Slovanu, který vycházel v Hradci Králové nákladem Jana Hostivíta Pospíšila, byla zpráva (24. října 1848, str. 72), že po smrti Hurdálkově se již jiřinky ve Skalici v takové míře nepěstují, a proto že se slavnosti v tomto roce nekonaly.

Románově zpracoval události kolem jiřinkových slavností Alois Jirásek ve III. svazku kroniky U nás (Osetek). Zmiňuje se také o inzerátech faráře Turka z Dašic a o účasti Boženy Němcové na první jiřinkové slavnosti. Ve IV. svazku kroniky (Zeměžluč) píše o pozdější slavnosti v r. 1841, a zvláště o tom, že mezi posuzovatele v tomto roce zasedla žena, paní Nováková z Pardubic.

Všechny referáty o jiřinkových slavnostech byly otištěny v citovaných časopisech. Později je přetiskl Josef Pešek v časopise Krásy našeho domova, roč. V.

Krásný bibelot o skalických slavnostech, prostě nazvaný Jiřinkové slavnosti, vydal archivář a správce hradeckého musea Vlastimil Květenský v roce 1964. Při této práci mu pomáhal dr. Ludvík Mühlstein, citlivý a nadšený archivář, správce Památníku a musea Boženy Němcové v České Skalici. Škoda, že se tento překrásný bibelot nedostal běžně na knižní trh a že ho bylo možno koupit jen v museu a u jiřinkářské organizace DAGLA.

Jiřinkové slavnosti měly sice pouze lokální význam, znamenaly však pro český společenský život na východočeském pomezí mnoho. Nebyly to také slavnosti výlučně národní, nezněl tam jen český jazyk, ale byly to české jiřinky, které sem lákaly tolik návštěvníků, a nelez upřít, že půvab, živost a význam těchto slavností pozvedal národní sebevědomí lidu. Byla to překrásná idyla v pohorském zákoutí. Ovšem přišla jiná doba a jiné zájmy. Pro jiřinkové slavnosti zbylo málo času a místa.