Další dochované zprávy o jiřinkových slavnostech jsou ještě z let 1844, 1846 a 1847. O tom, jaká byla slavnost v roce 1844, píše v České Včele (1844, str. 307 – 309) dr. Josef Čejka, lékař a přítel Boženy Němcové.

Dr. Josef Čejka cestoval po východních Čechách a zavítal také k Boženě Němcové, která trávila podzim u rodičů v Ratibořicích. V úterý 10. září, kdy se vydal s Boženou Němcovou z Ratibořic do Skalice, byl krásný den. Ze všech stran se sjížděli ctitelé jiřinek a z mnohého kočáru je vítala tvář známého vlastence. V hostinci U českého lva, nad jeho hlavou se houpala koruna z jiřinek, již bylo nesčetné množství hostů. V zahradním salónu, příjemně zařízeném, seděli na vyvýšeném místě čtyři soudcové a písař. Před nimi stál jehlanec, jehož tři boky byly vyzdobeny vítěznými jiřinkami z předešlých let. Panský zahradník Bossé podával soudcům novinky-semenáče k posouzení. Porota přiřkla po bedlivém uvážení zaslouženou třídu a písař ji protokolárně zaznamenal. Dr. Josef Čejka píše doslova: „Jaká to změna času, středověké, za strašné půlnoci odbývané tajemné krvosoudy se k nevinným květinám, místo lidských životů vadnou jiřinkové listy, místo proudů krve tekou proudy mělnického. Ať zasmušilec tedy naříká a běduje, že se lidskost nešlechtí, že mrav a způsob k jemnosti nedospívá…“

„… Jednalo se teď o vyvolení tří nejdokonalejších jiřinek, které by královskou poctou odměněny býti měly. Kdo v tajemství jiřinkového pěstování zasvěcen není, divil by se, že právě tato bezvonná květina, která jako žena marnotratná všecku sílu svou na lesknavé barvy zevnějšího hedvábu vynakládá, takového zalíbení došla…“

„… Tomu však není takto. Dokonalost jiřinky záleží v jiných vlastnostech. Na barvitost, rozložitost květu nebere se žádný ohled, nýbrž hledí se, aby z vlastního semene vyrostlá květina nesla hustě směstnanou korunu, jejížto svinuté lupeny v pěkné srovnalosti sférickou dokonalost napodobují, tak aby žádný lupen nad ostatní se nevypínal, ale svorným duchem k celku přispíval, a konečně, aby při úplné vykvětlosti v jiřinkovém srdci plná zásoba svinutých lupínků neskončený vývin slibovala. Toto poučení o dokonalosti jiřinky, ježto by se pro mnohou lidskou jiřinku hodilo, smířilo mě s květem tím, jejžto jsem vždy za páva mezi rostlinami považoval…“

A jak dopadlo hodnocení těch několika nejlepších? První cenu dostala jiřinka zahradníka Bossého a byla nazvána Jiří Poděbradský. Kdo získal v soutěži druhé a třetí místo, se jmenovitě neví. Pouze pojmenování je známo: druhá nejlepší byla nazvána Vlasta a třetí Princ Albert.

Jiřinková společnost udělila vítězům tři skvostné poháry, z nichž se popíjelo při hostině, která byla opět velmi hlučná a srdečná.

V hlavním výklenku vyzdobeného sálu bylo v zeleném poli vysázeno písmeny z bílých jiřinek heslo „Sláva dahlii!“

Zazněly slavné české sbory Jelenovy, které byly přijímány společností s povděkem, tak jako ostatní instrumentální hudba. Skvostný bál ukončil příjemnou slavnost.