V Národní jiřinkářské společnosti se od roku 1950 do roku 1960 velmi často měnili funkcionáři. Vzhledem k novému uspořádání spolků v našem státě a s ohledem na nový spolkový zákon nebyla společnost pevně organizována. Tato nejistá situace se právě odrážela ve stále se střídajících funkcionářích.
Rubrika: Historie pěstování jiřin (Strana 1 z 2)
Jiný z našich současných šlechtitelů jiřinek je Karel Kec z Kojetic u Prahy (narodil se 11. 2. 1894 v Kostelci n/L.). Vypěstoval rovněž řadu novinek, které jsou vesměs uvedeny v soupisu jiřinek.
Velice úspěšní jsou ve své práci také manželé Doiášovi z Hlubokého Dolu u Kolína, kteří se zasloužili o vyšlechtění mnoha cenných novinek a neustále zásobují novinkami pokusnou zahradu.
Vynikajícími pracovníky v tomto oboru, kteří začali šlechtit jiřinky v době, kdy éra Dokoupilovy slávy vrcholila, byli Josef Exnar z Třebešova a Jaroslav Jindříšek ze šlechtitelské stanice v Heřmanově Městci.
Na Moravě se mezitím stal úspěšným šlechtitelem jeden z neúnavných a stále mladých členů PhMr. Jaroslav Pozzi (narodil se 29. 10. 1889 v Prusinovicích u Holešova). Po vystudování farmacie měl jako kroměřížský lékárenský praktikant i jako farmaceut Karlovy university živý zájem o botaniku a studoval ji u prof. Václava Velenského s výborným prospěchem. Jiřinky ho zaujaly v Jaktaři u Opavy, kde se s nimi setkal poprvé ve větším množství v tamějším sadě ovocnářské školky.
Osvobozením Československa v roce 1945 nastalo ve spolkovém životě mnoho změn. Za několik let, kdy nebyl čas na oceňování, se nashromáždilo mnoho novinek, a proto v letech 1945 a 1946 se hojně vysazovalo a na podzim oceňovalo. Rok 1947 byl opět významným mezníkem, neboť v České Skalici byly vzpomínkové jiřinkové slavnosti a celostátní výstava jiřinek. K těmto slavnostem byl vydán místním nákladem Almanach.
V roce 1941 se konala v Žamberku zásluhou neúnavného organizátora a jednatele společnosti jiřinkářů Hynka Vokmera velká výstava jiřinek. Nové výpěstky dostaly na této výstavě jména podle orlického kraje a podle názvů skladeb Antonína Dvořáka (u příležitosti oslav Antonína Dvořáka v tomto roce).
Rok 1941 znamenal pro pěstitele jiřinek velkou ztrátu. Dne 23. srpna zemřel „jiřinkářský táta“ Emil Dokoupil (narodil se 15. 12. 1878 ve Velkých Opatovicích). Se jménem Emila Dokoupila zůstane spojeno navždy jméno jiřinky. Kdyby ještě dnes žil a kdyby existoval pro tento obor titul zasloužilý šlechtitel zahradník, jistě by se stal jedním z prvních nositelů tohoto titulu. Pěstování jiřinek se věnoval 35 let.
K tomuto jubilejnímu roku 1937 byl vydán Almanach celostátních jiřinkových oslav v České Skalici se zajímavým obsahem a pěkným obrázkovým doprovodem. Česká Skalice byla v tomto roce tak vyzdobena, že přátelé jiřinek na tu krásu nemohou zapomenout. Kde zůstala slova Kavkova, uveřejněná v r. 1886 ve Floře, že „jiřince již odzvonilo, že jiřinka jen ledové vnady má“?
Po první světové válce a osvobození trvalo osm let, než u nás v Československu vznikla Národní jiřinkářská společnost. V době, kdy Emil Dokoupil (r. 1925) v Zahradnických listech zveřejnil článek a výzvu k založení společnosti, existovaly již v Evropě podobné společnosti v Holandsku, Belgii, Německa, Anglii, Francii a také v USA. Po této výzvě se sešli dva: Emil Dokoupil jako odborník v pěstování jiřinek a chrudimský architekt Josef Vaněk jako zahradník, praktik i teoretik, odborný spisovatel a organizátor.
Stoleté jubileum pěstování jiřinky zastihlo tuto květinu v ústraní. Slavná, opěvovaná a obdivovaná květina byla pěstována leckde jen v koutě zahrádky. Našli se dokonce lidé, kteří tvrdili, že jiřinka je plebejská, střízlivá, ledově chladná květina. V zahradnickém časopise Flora (1886), napsal J. Kavka, že si nedovede představit, jak mohla být jiřinka tak oslavována a přeceňována, a že nemůže pochopit, že ve vlasech dam mohl zaujmout místo tento dotěrný veliký květ. Podle něho jiřinka svou roli navždy dohrála. Vděčíme náhodě, že současně s těmito pomluvami se objevila jako na zavolání jiřinka zcela nového druhu, která ihned svým vzhledem tak zaujala, že se mezi pěstiteli probudila opět stará láska k této květině.
Hlavními organizátory všech vylíčených slavností byli faráři Hrudálek a Ludvík.
Farář Josef Myslimír Ludvík, který žil v nedalekém Boušíně, se v září roku 1847 přestěhoval do Skalice. Byl totiž za bílého dne na Boušíně přepaden a oloupen, a proto se raději vzdal fary na samotě.
Ani ne za čtvrt roku po této jiřinkové slavnosti dne 1. prosince 1847 páter Hurdálek zemřel. Na jeho pohřeb se sjelo do Skalice mnoho jeho příznivců a ctitelů jiřinek. Byl pochován u kostela téměř v sousedství své fary a jeho hrob tam je dodnes přímo u kostelní zdi.
