a) Přípravky měďnaté (Kuprikol, bordeauxská jícha, Niroxyd) jsou účinné proti skvrnitosti listů – Entyloma dahliae.

b) Přípravky organické typu Zineb (Novozir N 50) nebo typu Kaptan (Captan, Orthocid) jsou účinné proti skvrnitosti listů – Entyloma dahliae a botrytidě. Kaptan ve formě zálivky je vhodný také proti padání mladých rostlin.

Poznámka: Přípravky sirné (Polybarit, Sulikol, Sulka) v boji proti houbovým chorobám v porostu u jiřinek nepoužíváme, protože jsou účinné pouze proti chorobám ze skupiny padlí, které se na jiřinkách vůbec nevyskytují. Sirné přípravky nasazujeme jen při napadení sviluškou, pokud nemáme k dispozici jiný akaricidní přípravek.

II. Přípravky používané proti živočišným škůdcům

a) Přípravky arzénové (Arzokol) jsou tzv. žaludeční jedy, které mají-li hmyz zahubit, musí se dostat do jeho zažívacího traktu. Jsou proto účinné pouze proti hmyzu s kousavým ústrojím, který ožírá listy (škvoři, housenky), ale neúčinkují proti hmyzu, který na rostlinách saje (mšice, křísi, trsenky, ploštice).

b) Přípravky na bázi DDT (Dynocid, Dynol, Dakol) působí na škůdce dotykově, tj. přijdou-li do styku s jeho tělem. Jsou účinné proti křísům, plošticím, třásněnkám, mladším stadiím housenek, neúčinkují však proti mšicím.

c) Přípravky na bázi HCH (Gamacid, Gamaryl, Gmadyn, Lindafum) působí na hmyz dotykově, podobně jako DDT. Většinou však hubí škůdce účinněji než DDT. Užívají se hlavně k dezinfekci půdy na pozemcích zamořených drátovci, chrousty, škvory a housenkami můr. Původní u nás vyráběné technické HCH byl přípravek silně zapáchající s obsahem 10 % účinné látky izoméru HCH, zvaného Lindan. Dnes vyráběné přípravky mají mnohem větší obsah Lindanu (např. Gamaryl obsahuje 80 % Lindanu), jsou chemicky čistší, a proto nezapáchají a lze je používat také k poprachům rostlin při napadení křísy, plošticemi, třásněnkami, brouky a housenkami (pokud jsou ještě mladé, na starší housenky působí jen arzénové přípravky); na rozdíl od DDT je HCH účinné také proti mšicím.

d) Přípravky nikotinové (Nikotan) hubí hmyz dotykově, tj. dostanou-li se přímo na jeho tělo. Používají se hlavně proti mšicím, křísům, plošticím a třásněnkám.

e) Organofosfáty – přípravky na bázi organických sloučenin fosforu – pronikají do rostliny buď hloubkově, tj. působí na hmyz na rubu listu při postřiku na vrchní straně listu (Fosfotion, Wofatox), nebo vnikají do celého cévního systému rostliny (Intration, Intrasol). Používají se v boji proti háďátkům, mšicím, křísům, plošticím a třásněnkám.

f) Přípravky akaricidní (tj. látky hubící roztoče) zastupuje náš výrobek Aracid (ve směsi s Fosfotionem pod názvem Arafosfotion) a dováží se velmi účinný Diazinon. Nejsou-li tyto přípravky dostupné, použijeme proti svilušce sirný přípravek (Polybarit, Sulikol, Sulka).

III. Možnosti míchání přípravky

Některé přípravky je možno vzájemně smíchat, kdežto naopak jiné smíchání nesnášejí.

Pro přípravu množárenských zemin používáme jen dříve nepoužitý písek a dobře vyzrálé komposty. Ideální by bylo, kdyby veškerá zemina v množinách a pařeništích mohla být dezinfikována párou. Při zahřívání zeminy na 95 °C po dobu 20 minut se zničí většina choroboplodných zárodků, živočišných škůdců i semen plevelů.

Nemáme-li potřebné zařízení k dezinfekci půdy teplem, používáme chemické přípravky – formalín nebo rtuťnatá mořidla. Pařeništní zeminu dezinfikujeme 1 % roztokem formalínu (2,5 l 40 % formalínu na 100 l vody). Tímto roztokem zeminu v pařeništi důkladně prolijeme tak, že na 1 m² půdy použijeme 10 – 15 l roztoku. Pro dezinfekci skleníkových zemin používáme 0,3 % roztoku formalínu (0,75 l 40 % formalínu na 100 l vody) v dávce 50 l roztoku na 1 m³ zeminy. Dezinfikovanou zeminu přikryjeme na 2 dny dehtovou lepenkou nebo plachtou a teprve před výsevem nebo výsadbou ji ponecháme 3 – 6 týdnů provětrat. Délka provětrávání se řídí teplotou vzduchu; při nižších teplotách se formalín vypařuje pomaleji. Před výsevem kultury je vhodné ještě vysázet nebo vysít indikační rostliny (fazol nebo rajče), na nichž se rychle projeví působení zbylého formalínu.

Pro dezinfekci půdy se nyní vyrábí speciální přípravek Nematin. Hubí plevele, zárodky hub, baktérie a živočišné škůdce (zejména háďátka). Užívá se v dávce 150 cm³ na 1 m². Před aplikací smícháme toto množství s 5 l vody a roztokem pak zalijeme zem. Do půdy dezinfikované Nematinem vysazujeme rostliny nejdříve za 2 měsíce, za chladného počasí čekáme i déle. Jinak je nebezpečí, že budou popáleny kořeny rostlin.

Při dezinfekci půdy rtuťnatými mořidly používáme 0,5 % roztok mokrého rtuťnatého mořidla (např. Germisan) v dávce 8 – 10 l roztoku na 1 m² plochy nebo 50 l na 1 m³ zeminy. Použijeme-li suché rtuťnaté mořidlo (např. Agronal), smícháme 10 g mořidla s jemným pískem a posypeme jím
1 m² země, nebo 50 g mořidla promícháme s 1 m³ zeminy. Do takto dezinfikovaných půd vyséváme osivo za 3 týdny.

Objeví-li se přes všechna ochranná opatření ve výsevu padání, provádíme zálivku fungicidy, jak je uvedeno na str. 206.

Dezinfekce nářadí

Nesmíme zapomínat na dezinfekci výsevních misek, truhlíků, pařenišť a skleníků. Prázdné skleníky zakouříme kysličníkem siřičitým, který vzniká hořením síry. Používáme 5 – 7 g síry na 1 m³ prostoru. Kysličník siřičitý necháme působit 24 hodiny a potom skleník důkladně vyvětráme. Konstrukce skleníků můžeme postřikovat 2 – 5 %, formalínem (přitom je nutno chránit oči a dýchací orgány, nejlépe maskotu). Výsevní misky, truhlíky a rámy pařenišť postřikujeme nebo umyjeme
2 – 5 % roztokem formalínu, dřevěné truhlíky můžeme také vypalovat přímým ohněm (plyn, letovací kampa). Pracovní stoly a nářadí myjeme 10 % roztokem sody, nejlépe teplým.

Plži z čeledi slimákovitých (Limacidae) působí někdy značné škody na mladých jiřinkách ve skleníku a pařeništi. Struhadélkem (radulou) uloženým na dně úst ohlodávají dužnaté části rostlin, okusují listy nebo sežírají klíčící rostlinky. Zanechávají po sobě stopy stříbřitě lesklého hlenu, ale přes den jsou pečlivě ukryti v půdě, pod výsevními miskami apod. Na vlhkých místech kladou po 20 – 40 kusech velká, téměř průsvitná vajíčka.
Ochrana: Pokožka slimáků je bohatá slizem, který je chrání před působením dotykových přípravků DDT a HCH. Proto se musí hubit speciálním přípravkem Limacidem, který vysušuje povrch těla.

Kořenohub zhoubný – Rhizoglyphus echinopus patří k mikroskopicky malým roztočům. Kromě hlíz jiřinek napadá podzemní části lilií, tulipánů, šafránů, mečíků, narcisů, hyacint, orchidejí aj. Postižené jsou nejčastěji podzemní části rostlin již dříve poškozené houbovou infekcí, poraněním při sklizni nebo zemními škůdci.
Ochrana: Silně napadené hlízy se musí spálit, ve skládce je nutno udržovat suchý vzduch a co nejnižší teploty. Slabě napadené hlízy se musí mořit 30 až 60 minut v 0,05 % roztoku Intrationu zahřátém na 40 °C. Účinné je také proplynění paradichlorbenzolem (viz str. 207 nahoře). Zamořený pozemek po sklizni důkladně vápníme.

Sviluška snovací – Tetranychus urticae je praktikům známa spíše pod názvem červený pavouček. Je to dobrý roztoč, pouhým okem sotva viditelný, jehož zbarvení kolísá od žluté přes oranžovou až do červena. Svilušky sají na listech mnoha zahradních rostlin. Jsou rozšířené zejména na karafiátech, prvosenkách, fialkách a okurkách. Vysávají obsah rostlinných buněk, a tak je umrtvují. Na listech vznikají bělavé skvrnky a listy šednou. Na spodní straně bývají listy potaženy jemným předivem, které svilušky chrání.
Ochrana: V boji proti sviluškám dbáme na dobrou výživu rostlin, kterou jim zajistíme zejména dostatečnou dávkou draslíku a kyseliny fosforečné. Dbáme také na to, aby rostliny měly dostatek vláhy. Napadené rostliny postřikujeme nebo poprašujeme sirnými přípravky, organofosfáty, nebo speciálními akaricidními přípravky (viz str. 215). Po sklizni nadzemní části pálíme. Před výsadbou hlíz z porostů v minulém roce napadených zkracujeme co nejvíce zbytky starých lodyh.

Škvor obecný – Forficula auricularia škodí hlavně ožíráním květů jiřinek. Je to vlhkomilný živočich. Potravu přijímá večer a v noci. Samičky přezimují v půdě. Larvy se líhnou v květnu, dospělí jedinci se objevují v červenci. Do podzimu žijí v zahradách a na zimu zalézají do země.
Ochrana: Škvory lze chytat pod hadry, pod věchty slámy, pod lepenku. Ničí je také přípravky na bázi DDT nebo HCH. Jimi poprašujeme půdu těsně kolem rostlin, které škvoři ožírají.

Třásněnky – Thysanoptera je droboučký, štíhlý hmyz, asi 1 mm dlouhý, černý, lesklý. Larvy jsou žlutavé. Třásněnky sají na listech, v květech a v zimě ve skládkách na cibulích a hlízách. Na napadených listech se objevují skvrny stříbřité, jindy bělavé nebo hnědavé. Do buněk se po sání třásněnek dostává vzduch a buňky odumírají. Poupata, na nichž sály třásněnky, se nerozvíjejí nebo vytvářejí květy deformované a špatně vybarvené. Třásněnky přenášejí také virus bronzovitosti rajčeta. Kromě jiřinek napadají mečíky, chryzantémy, karafiáty, hrachory aj.
Ochrana: Postřiky přípravky DDT, organofosfátovými nebo nikotinovými přípravky opakujeme při výskytu třásněnek 3 – 4 krát po 6 – 8 dnech. Vajíčka třásněnek tyto postřiky neničí.

Klopušky – Lygus sp. jsou charakteristické zploštělým tvarem těla. Při pohledu shora jsou podélně oválné a mají lesklá křídla. Sají na listech, květech a poupatech. Silným chobotem poraňují pletiva rostlin. Jejich sliny působí na pletiva jedovatě, vznikají deformace listů, protože pletiva v místě sání odumírají. Klopušky škodí hlavně při teplém počasí. Nejnebezpečněji a také nejčastěji poškozují kromě jiřinek chryzantémy.
Ochrana: Několikrát opakujeme postřiky přípravky DDT, organofosfátovými nebo nikotinovými přípravky. Nejvhodněji je rostliny postříkat ráno, dokud jsou klopušky po chladné noci ztuhlé a méně pohyblivé.

Křísové – Cicadoidea jsou drobný savý hmyz, 3 – 6 mm dlouhý, s křídly střechovitě složenými na těle. Zadní nohy mají skákavé, takže mohou odskakovat z listu, jakmile se dotkneme rostliny. Tím právě často křísové unikají pozornosti zahradníků. Většinou škodí na spodní straně listů, kde vznikají po jejich sání stříbřitě bělavá místa. Svým sáním znetvořují květy a listy.
Ochrana: Rostliny postřikujeme přípravky organofosfátovými, nikotinovými nebo DDT.

Mšice – Aphidoidea jsou všeobecně známý, několik milimetrů velký hmyz, který má měkké tělo. Na jiřinkách škodí většinou mšice maková – Doralis fabae, černé barvy. Mšice svým sáním rostliny oslabují, způsobují kroucení listů a deformaci květů a přenášejí virovou mozaikou (viz str. 201).
Ochrana: Rostliny postřikujeme organofosfátovými nebo nikotinovými přípravky. Skleníky můžeme vykuřovat přípravky ze skupiny HCH.

Drátovci jsou larvy brouků kovaříků (Elateridae). Jsou žlutě zbarvené, velmi tvrdé a dorůstají délky až 2 cm. Žijí několik let v zemi, než se zakuklí. Ožírají kořínky, provrtávají hlízy a cibule a podzemní části stonku mnoha druhů rostlin.
Ochrana: Mladé rostliny můžeme chránit zálivkou do děr kolem rostlin emulzí HCH nebo Endrinu. K jedné rostlině počítáme 3 – 5 g přípravku. Můžeme použít také zálivku Diazinonem. Na větších, silně zamořených plochách zavláčíme na podzim do půdy HCH.

Ponravy jsou larvy různých druhů chroustů, nejčastěji chrousta maďalového (Melolontha hippocastani) nebo chrousta obecného (Melolontha melolontha). Jsou masité, prohnuté do podoby písmene C, dozadu ztlustlé, bělavě nažloutlé, pokryté měkkou pokožkou. Hlavu mají hnědožlutou. Vývoj chrousta v larválním stadiu (jako ponravy) trvá tři až čtyři roky. Ponravy se živí podzemními částmi mnoha druhů rostlin. Nejraději okusují kořínky salátu, a proto salát používáme pro ně jako návnadu.
Ochrana: Důležitý je boj v prvním roce po silném náletu chroustů, protože v dalších letech se stávají ponravy proti chemickým přípravkům i agrotechnickým zásahům odolnější. Mnoho larev je možné zničit diskovými kypřiči a hlubokou orbou na podzim, na malých plochách rytím. Z chemických přípravků hubí mladé ponravy Aldrin a Lindan. Roční larvy (dlouhé asi 1,5 cm) ničí dávka Aldrinu nebo Lindanu 1 kg na 1 ar, dvouleté (dlouhé asi 2,5 cm) dávka 1,5 kg na 1 ar. Starší larvy (delší než 2,5 cm) jsou na chemikálie prakticky rezistentní a další zvyšování dávek je bezvýznamné. Na malých plochách můžeme vysázené rostliny chránit zálivkou Diazinonem nebo jiným organofosfátem.

Zavíječ kukuřičný – Pyrausta nubilalis se může vyskytovat na jiřinkách na území našeho státu jen v teplých oblastech, kde se pěstuje kukuřice na semeno. Největší škody sice způsobuje na kukuřici a konopí, ale v oblastech, kde se přemnožil, napadá mnoho druhů rostlin, mezi něž patří i jiřinky. U nás má zavíječ jen jednu generaci. Motýli se líhnou v červnu, nakladou vajíčka na pevné stonky rostlin a z těch se líhnou za několik dní housenky, které se vžírají do stonků. Koncem léta se ukrývají do nejspodnějších částí stonku, kde přezimují. Na jaře při teplotách 15 °C se kuklí.
Ochrana: Napadené rostliny je nutno odstranit z porostu a spálit. V oblastech, kde se škůdce pravidelně vyskytuje, musí se rostliny poprašovat nebo postřikovat preventivně přípravky na bázi HCH, nebo směsí HCH + DDT nebo organofosfáty v době líhnutí motýlů (červen až začátek července). Na pozemku, kde se škůdce vyskytl, dezinfikujeme na podzim půdu HCH.

Zemní housenky jsou larvy motýlů z rodu osenice – Agrostis. Jsou šedavé, zavalité, válcovité, 3 až 4 cm dlouhé. Ve dne přebývají v zemi a ožírají kořínky a podzemní části mnoha druhů rostlin, v noci vylézají a ožírají i nadzemní části rostlin.
Ochrana: Při zjištěném žíru na nadzemních částech rostlin je nejvhodnější poprach nebo postřik rostlin přípravky na bázi HCH nebo směsí HCH + DDT. Zároveň na zem rozházíme otrávenou návnadu, kterou si připravíme z 50 dkg otrub, 5 kg cukru, 10 cm³ Intrationu a 0,25 l – 0,3 l vody. Vše promícháme, až dostaneme jemně hrudkovitou hmotu. Tuto čerstvě připravenou návnadu rozházíme večer na zamořený pozemek. Uvedené množství stačí na plochu 2,5 aru.

Můra zelná – Mamestra brassicae poškozuje jiřinky jako housenka, která je 4 – 5 cm dlouhá. Vybarvení housenky kolísá podle potravy a stáří od zelenavé přes hnědou až do černavé. Na hřbetě má tři bělavé nebo žlutavé čáry, po bocích jde žlutá široká páska. Můra zelná má u nás dvě pokolení v roce. První pokolení klade vajíčka v květnu a červnu, druhé v červenci a srpnu. Přezimují kukly. Na jiřinkách škodí jen příležitostně, hlavně však vyhledává košťálovou zeleninu.
Ochrana: Mnoho kukel zničíme hloubkovou podzimní orbou nebo rytím, stejně tak vláčením. Housenky mladších vývojových stadií můžeme hubit poprachem nebo postřikem přípravky na bázi HCH, nebo směsí HCH + DDT, nebo Endrinem či organofosfáty. Starší housenky bývají velmi odolné. Na malých plochách je můžeme na rostlinách sbírat, nejlépe večer, kdy vylézají ze svých úkrytů.

Můra kapustová – Diataraxia oleracea má housenky různě zbarvené – zelené, žlutohnědé nebo rudohnědé, se světlejšími místy. Po bocích jim probíhá žlutavá nebo zelená zřetelná čára. Na hřbetě mají tři podélné čáry a mezi nimi čtyři bílé, černě kroužkované tečky. Můra kapustová má stejnou biologii jako výše popsaná můra zelná. Také způsob ochrany je stejný.

Můra gama – Plusia gamma má housenky dlouhé 3,5 cm. Tělo mají uprostřed tlusté, dopředu i dozadu nápadně zúžené. Zbarvení je variabilní, převládá však barva zelenavá nebo zelenožlutá. Na hřbetě je celkem šest tenkých bílých nebo žlutých, někdy dvojitých čar. Mezi nimi se zdvíhají bíle kroužkované bradavky. Po bocích probíhá přímá žlutavá čára, na níž leží bílé, černě vroubené průduchy. Tělo je pokryto kratinkými ostny a delšími chloupky, které vyrůstají z vysokých bradavek.
Můra gama je jedním z našich nejhojnějších motýlů. Podle převládající průměrné teploty se vyskytuje ve dvou nebo třech generacích. Nejčastěji mívá u nás dvě generace a její housenky způsobují největší škody v první polovině července, zejména na lnu a konopí. Jiřinky vyhledávají jen v letech silného přemnožení, které však netrvá nikdy delší období, protože po přemnožení se objeví mnoho chorob housenek, které omezují další rozšiřování tohoto škůdce. Teplá a dlouhá léta působí na škůdce příznivě, ve studených a vlhkých létech značné množství housenek hyne.
Ochrana: Z agrotechnických opatření hubí škůdce hluboká podzimní orba nebo rytí, z chemických přípravků jsou zejména na mladé housenky účinné přípravky na bázi HCH, nebo směs HCH + DDT. Vhodný je též Endrin nebo 4 % chlorid barnatý, k němuž přidáme 1 % melasy.

Mokrá hniloba hlíz je způsobována blíže neurčenými baktériemi. Bývá průvodním jevem sklerociniové hniloby (str. 204) nebo botrytidy (str. 205). Může však postihnout také zdravé hlízy, které namrzly nebo byly při sklizni silně mechanicky poškozeny a uloženy do příliš vlhké skládky.

Suchá hniloba hlíz, při níž část hlízy zasychá a rozpadá se, může být způsobena verticiliovým vadnutím (str. 204) nebo vzniká vlivem nevhodného prostředí ve skládce. Může ji podporovat příliš suchý nebo příliš vlhký vzduch ve skládce a snad i jiné, dosu blíže nezjištěné okolnosti.

Ochrana: Abychom zamezili ztrátám na uskladněných hlízách jiřinek, je třeba věnovat péči hlízám již při sklizni. Především dbáme na to, abychom je neporanili. Pokud se tak stane, poškozenou část hlízy ostrým nožem hladce vyřízneme a ránu zasypeme dřevěným uhlím. Jiřinky sklízíme včas, aby nenamrzly.

Hlízy uskladňujeme do vzdušných skládek s teplotou 5 °C až10 °C. Před tím je, několik dnů necháme vyschnout při vyšší teplotě. Trsy se mají ponechat kořeny vzhůru, aby ze zbytků stonků vytekla vody. Uskladňujeme jen zdravé hlízy do vydezinfikované skládky (v létě ji vybílíme vápnem a vysíříme). Zem, písek nebo police dezinfikujeme formalínem (viz str. 212).

Trsy několikrát za zimu prohlížíme, zahnívající hlízy ihned spálíme a ostatní poprášíme sírou nebo Kaptanem. Ve vlhčích skládkách, kde hlízy každoročně trpí hnilobami, hlízy chemicky ošetříme preventivně ihned po sklizni.

Hlízy slabě napadené kořenohubem zhoubným (str. 200) v malých množstvích namáčíme do 0,05 % roztoku Intrationu na 30 až 60 minut. Pokud jde o větší partie hlíz, můžeme je dezinfikovat paradichlorbenzolem v uzavřené bedně, nebo skříni. Dáváme 60 až 120 g paradichlorbenzolu na 1 m³ prostoru. Skříň necháme uzavřenou asi 3 dny.

Z virových chorob jiřinek se u nás běžně vyskytuje mozaika. Je to nejrozšířenější a nejvážnější choroba jiřinek vůbec. Je nebezpečná zejména proto, že se stálým vegetativním rozmnožováním jiřinek udržuje a dále rozšiřuje v kultuře. Vegetativním množením (hlízami i řízky) se totiž stoprocentně přenáší v příštím roce na mladé rostliny. Tím se nám vysvětluje, proč starší odrůdy, mnoho let vegetativně množené, jsou mozaikou nejvíce zamořeny. Na tzv. degeneraci jiřinek, známé právě u dlouho pěstovaných odrůd, se největším podílem uplatňuje právě vliv virových chorob, stejně jako je tomu např. u bramborů a chryzantém.

Podle toho, jak jednotlivé odrůdy reagují na virovou infekci, označujeme je jako:

1. supersensitivní (reagují těžkými příznaky, spojenými se zakrslostí),
2. semitolerantní (reagují příznaky na listech, ale jejich vzrůst není podstatně ovlivněn),
3. tolerantní (na infekci nereagují žádnými příznaky).

Původcem mozaiky jiřinky je v některých případech virus mozaiky jiřiny (Dahlia virus 1), jindy virus mozaiky okurky (Cucumis virus 1). Podle příznaků na jiřinkách není možné tyto dva viry od sebe odlišit. Z hlediska praktické ochrany jiřinek není však jejich rozlišení podstatné, protože oba jsou přenosné šťávou a mšicemi. Teprve další výzkumy osvětlí, který z obou virů se uplatňuje v kulturách jiřinek více. Virus mozaiky okurky je jeden z nejčastějších virů, který je rozšířen po celém světě a napadá stovky druhů kulturních a plevelných rostlin z nejrůznějších čeledí. V přírodě se udržuje přes zimu na vytrvalých rostlinách. V tomto případě se jiřinka uplatňuje jako důležitý zimní hostitel tohoto viru.

Pokusně můžeme dokázat přítomnost viru mozaiky okurky v jiřince přenosem šťávy z listů v jarních měsících na testovací rostliny, nejlépe Chenopodium quinoi nebo Nicotiana glutinosa. První reaguje tvorbou skrvn (tzv. lokálních lezí) na očkovacích listech, druhá mozaikou vrcholových listů. Virus mozaiky jiřinky dokazujeme přenosem mšicemi – mšicí broskvoňovou (Myzus persicae) na Verbesina encelioides. Tato rostlina reaguje na infekci virem mozaiky jiřinky prosvětlením žilek, později systematickou mozaikou a kroucením listů.

Ochrana: Za vegetace ničíme nadzemní části i hlízy napadených rostlin ihned po zjištění příznaků ochoření. Pravidelnými postřiky proti mšicím (viz str. 209) hubíme včas přenašeče. Zvláštní péči věnujeme výběru matečných rostlin. Vyřazujeme z nich i rostliny slabě podezřelé z infekce. Kultury určené pro množení zásadně nepěstujeme v blízkosti odrůd, o jejichž zdravotním stavu nejsme blíže informováni (např. vedle výsadby sortimentu). Dodržujeme proto izolační vzdálenost alespoň 100 m. Odrůdy, kterou jsou známé jako tolerantní tj., které mohou být zamořeny virovou infekcí, její příznaky se však na nich neprojeví, pěstujeme také odděleně ve stejné izolační vzdálenosti. Dosud jsou známy jako tolerantní tyto odrůdy: Andries Laetitia, Kranich Apfelblüte, Bishop of Llandaff, Corona, Finesse Anversoise, Magenta Triumph, Sophia a Sputnik. Vzhledem k tomu, že mozaiku jiřinky rozšiřují mšice, je třeba množit jiřinky v oblastech, kde nálety mšic nejsou tak časté a tak silné, to znamená v podhorských oblastech. Mladé rostliny proti mšicím chráníme. Při množení dezinfikujeme nože, kterými řežeme řízky, v 1 – 2 % roztoku formalínu nebo v lihu.

V poslední době se výskytu virových chorob jiřinek začíná hodně věnovat výzkum, a to jak u nás, tak i v cizině, protože tato otázka není dosud zcela jasná. Celkově se v budoucnu budou asi řešit virové choroby jiřinek šlechtitelsky. Zatím však nebyly zjištěny odrůdy, které by virové infekci zcela odolávaly, tj. které by byly rezistentní.

V cizině byla také popsána virová kroužkovitost jiřinky, způsobená virem bronzovitosti rajčete (Lycopersicum virus 3). Tento virus přenášejí třásněnky. U nás ani v Německu však na jiřinkách ani jinýc kulturách (rajčatech, tabáku, paprice aj.) zjištěn nebyl.

Bakteriální choroby

Bakteriální nádorovitost – Agrobacterium tumefaciens se vyskytuje nejen na kořenových krčkách a hlízách jiřinek, ale napadá časo také pivoňky, pelargónie, plaménky a nejrůznější stromy a keře. Choroba se šíří zamořenou půdou, vegetativním množením, někdy i semeny. Přenášejí ji také člověk a hmyz.
Ochrana: Přímá ochrana chemickými látkami není zatím spolehlivě vyřešena. Obvykle napadené rostliny i se zemí odstraňujeme a pálíme je. Po práci s nimi si umyjeme ruce mýdlem a nářadí dezinfikujeme formalínem (viz str. 213). Dodržujeme správnou agrotechniku, protože slabé rostliny jsou k této chorobě náchylnější, a omezíme zálivku. Důsledně hubíme živočišné škůdce, zejména drátovce, ponravy a zemní housenky. Ze slabě napadených rostlin neodebíráme řízky ani semena.

Bakterióza způsobená bakterií Corynebacterium fascians je celkem vzácně se vyskytující choroba jiřinek, která přechází na chryzantémy, karafiáty, mečíky, petúnie, řeřichu, hrachor a další. Na všech těchto druzích rostlin vyvolává zmnožení nahloučených výhonů nebo tvorbu nádorků podobných růžičkám květáku na kořenovém krčku. Choroba se šíří hlavně zamořenou zemí, nemocnými řízky, hlízami nebo semeny.
Ochrana: Zásady ochrany jsou stejné jako u bakteriální nádorovitosti – Agrobacterium tumefaciens.

Houbové choroby

Verticiliové vadnutí – Verticillium dahliae je způsobováno houbou, žijící v půdě. Odtud napadá podzemní části rostlin, dříve již nějak zesláblých, např. nedostatkem vody nebo poškozených zemními škůdci. Svým podhoubím prorůstá svazky cévní a ucpává je, takže rostlina náhle zvadne. Choroba je také přenosná šťávou. Napadené svazky cévní hnědnou, což pozorujeme na příčném řezu stonkem, zejména blízko kořenového krčku.
Ochrana: Nemocné rostliny ihned odstraňujeme i s podzemními částmi a pálíme. Rostliny z napadených porostů nemnožíme ani řízky, ani hlízami, protože podhoubí může být prorostlé i ve zdravě vypadajících rostlinách. Na zamořené pozemky nevysazujeme po několik let rostliny náchylné k této chorobě (zejména se to týká vytrvalých aster, chryzantém, máku, pivoněk, plaménků, karafiátů, pěnišníků, růží, okurek, rajčat, brambor apod.).

Sklerociniová hniloba – Sclerotinia sclerotiorum je další důležitou chorobou. Prvními příznaky na jiřinkách jsou změklá průsvitná místa na stonku. Potom uvadnou listy, které vyrostly na tomto stonku, a za vlhkého počasí vzniká hniloba hlízy. Na spodní části stonků a na hlíze se pak tvoří husté vatovité povlaky bílého podhoubí. Když napadené pletivo shnije a odumře, podlehne rozkladu hrachu, jimiž houba přezimuje v půdě. Na jaře, když je vlhko a teplo, způsobují tato tělíska novou infekci. Některé z nich vydrží v půdě i několik let. Parazit napadá také okurky, rajčata, hrách, fazole, tabák a jiné rostliny. Rozvoj choroby je podporován vlhkým stanovištěm a těžkou půdou.
Ochrana: Nemocné rostliny odstraňujeme ze záhonů i s okolní půdou. Pálíme je nebo je hluboko zakopeme a prosypeme nehašeným vápnem. Zamořený pozemek je třeba zvlášť pečlivě hluboko zorat nebo zrýt a povápnit. Kde je to technicky proveditelné, je dobré dezinfikovat půdu párou (ohřát zeminu na 95 °C po dobu 30 minut) nebo do ní zavláčet Brassicol v dávce 50 až 70 g na 1m². Ve skladovacích prostorech vyřazujeme ihned při ukládání nejen hlízy zjevně napadené, ale i hlízy okolní. Udržujeme zde co nejnižší teploty (kolem 0 °C) a často větráme. Před uskladněním nových hlíz prostory vyčistíme a vysíříme. Zvlášť pečlivě dodržujeme veškerá hygienická opatření v množinách a písek bezpodmínečně sterilujeme teplem (95 °C po dobu 30 minut).

Plíseň šedá – Botrytis cinerea napadá nejčastěji poupata a květy jiřinek za dlouho trvajícího deštivého počasí, zejména v polohách s malým vzdušným prouděním. Vytváří na poupatech a květech šedobéžové povlaky výtrusů. Výtrusy se rozprašují, a tím se choroba v porostu rychle šíří. Na nepříznivých stanovištích přechází parazit i na stonky, ve vlhkých skládkách způsobuje hnilobu hlíz.
Ochrana: Je třeba zajistit rostlinám vhodné stanoviště a hlízám vyhovující skladiště na zimu. Při výskytu choroby se musí opakovat v týdenních intervalech 2krát až 4krát (podle počasí) postřiky Novozirem N, k němuž přidáváme Adhezin.

Skvrnitost listů – Entyloma dahliae se objevuje na listech jiřinek zejména ve vlhkých letech nebo na extrémě vlhkých stanovištích, nejčastěji v pozdním létě, když jiřinky kvetou; výjimečně napadá i mladé semenáčky a řízkovance. Pozdní výsadba nebo nedostatek vápna v půdě rozvoj choroby podporují. Odrůdy jiřinek jsou k této chorobě různě náchylné. Například kaktusové jiřinky trpí skvrnitostí listů velmi často, naproti tomu pomónkovité jen výjimečně. Zcele rezistentní však není žádná odrůda kulturních jiřinek – Dahlia variabilit. V Guantemale, z které jiřinky původně pocházejí, byla tato choroba dokonce pozorována i na planě rostoucích jiřinkách – Dahlia coccinea.
Skvrnitost listů se šíří v porostu velmi rychle, zejména za větrného a deštivého počasí. Výtrusy, které vyklíčí na listu v místě, kam dopadnou, prorostou částí čepele, a když v tomto místě pletiva odumřou, vytvoří zde houba nové sporty, jež šíří infekci na další listy. Přes zimu se houba udržuje jednak v půdě na odumřelých napadených listech a na zbytcích starých stonků a jednak na hlízách ve skládce.
Ochrana: při výsadbě jiřinek musíme střídat pozemky, vápnit je a hlízy ne vysazovat příliš hustě. Vyhýbáme se polohám vlhkým, málo vzdušným. Na začátku výskytu choroby musíme ihned postřikovat zinečnatým nebo měďnatým přípravkem, nejlépe však Kaptanem. Za deštivého počasí postřiky několikrát opakujeme. Na podzim nať spálíme (napřed se musí polít upotřebeným olejem) nebo hluboko zakopeme společně s nehašeným vápnem.

Padání mladých rostlin (semenáčků nebo řízkovanců) se projevuje tak, že kořenový krček je zahnědlý, rostlina vadne, přepadá a hyne. Toto „padání je způsobováno infekcí houbami Pythium debaryanum, Rhizoctonia solani (= Monilipsis aderholdi), Thielaviopsis basicola, Phytophthora sp. aj. Choroboplodné zárodky mohou být v půdě, na truhlících, na rámech pařenišť, na konstrukci skleníků, na nářadí, popřípadě i na semenech nebo řízcích.
Ochrana: Vznik a rozšíření padání mladých rostlin v množinách je podporováno vysokou vzdušnou vlhkostí, nedostatkem světla, vysokou teplotou, nedostatečným provzdušováním, špatnou propustností půdy, hustým výsevem nebo výsadbou a také použitím semene nebo řízků z nemocných matečných rostlin. Proto dbáme, aby byly na množinách rostliny pěstovány za nejlepších agrotechnických podmínek. Nezapomínáme také na dezinfekci půdy ve sklenících a pařeništích.
Objeví-li se přes všechny ochranná opatření ve výsevu padání, uhynulé rostlinky odstraníme, prázdné místo polijeme 1 – 2 % roztokem rtuťnatého mořidla nebo 0,5 % Captanem a zbylé rostlinky zalijeme 0,2 – 0,3 % roztokem Herylu nebo 0,05 až 0,1 % roztokem rtuťnatého mořidla pro mokré moření v množství 5 l na 1 m². Po zálivce roztokem rtuťnatého mořidla pokropíme rostlinky čistou vodou. Účiná je také zálivka slabým roztokem manganistanu draselného (hypermanganu). Připravíme si jej tak, že koncentrovaný roztok hypermanganu přiléváme do konve s vodou, až vznikne slabě růžový roztok.

1. zelenožluté, nepravidelného tvaru, patrné nejvíce na mladých výhoncích, rostlina často přitom zakrslá: mozaika – virus mozaiky okurky – Cucumis virus 1 nebo virus mozaiky jiřinky – Dahlia virus 1 (str. 201);
2. v podobě nepravidelných kreseb, nejprve žlutých, později hnědnoucích (příznaky patrny na mladých výhoncích): kroužkovitá skvrnitost – Lycopersicum virus 3 (str. 201);
3. šedivé až černohnědé, okrouhlé, ostře ohraničené, často s koncentrickými kresbami, později jsou zachváceny celé listy, zejména spodní, které zasychají: skvrnitost listů – Entyloma dahliae (str. 205);
4. drobné bělavé skvrnky, pokrývající značkou část čepelí listů; na spodní straně listů saje asi
   4 mm dlouhý skákavý hmyz s křídly střechovitě složenými: křísové – Cicadoidea (str. 209);
5. bělavé nebo žlutavé drobounké skvrnky, při silném napadení listy žloutnou a zasychají, na spodní straně jemná lesklá vlákenka a pouze lupou patrný žlutý nebo červený roztoč: sviluška – Tetranychus sp. (str. 208);
6. světle zelené, později žlutohnědé až černohnědé skvrnky ohraničené většími žilkami, při silném napadení zasychají celé listy: háďátko kopretinové – Aphelenchoides ritzemabosi (str. 207).

Listy poškozené žírem:

1. od krajů nepravidelně housenkami můr: můra zelná – Mamestra brassicae, můra kapustová – Diataraxia oleracea, můra gama – Plusia gamma (str. 211);
2. okusy nesou stopy slizu a jsou pravidelné, s rovnými okraji: plži – z rodu slimákovitých – Limacidae (str. 207);
3. okraje rozžvýkány nepravidelně: škvor obecný – Forficula auricularia (str. 208).

Listy a výhony deformované:

1. v napadených listech drobné dírky, kolem nichž pletivo zasychá, a list se proto vyvíjí nerovnoměrně: klopušky – Lygus (str. 209);
2. sají na nich mšice – Aphidoidea (str. 209);
3. jednotlivý výhon náhle zvadne, často se zdá, že byl násilně zlomen; na stonku je nepatrný postranní otvor, z kterého se sype rozdrcená dřeň, uvnitř někdy 2,5 cm dlouhá šedožlutá nebo narůžovělá housenka s tmavším podélným proužkem na hřbetě: zavíječ kukuřičný – Pyraust nubilalis (str. 210).

Rostlina žloutne, vadne, hyne, na bázi stonku a na hlízách:

1. bílý vatovitý povlak, později černá kulatá tělíska velikosti hrachu: sklerociniová hniloba – Sclerotinia sclerotiorum (str. 204);
2. šedobéžově zbarvený práškový povlak, později patrná drobná černá kulatá tělíska velikosti špendlíkové hlavičky: plíseň šedá – Botrytis cinerea (str. 205);
3. na průřezu spodní části stonku cévní svazky zahnědlé: verticiliové vadnutí – Verticillium alboatrum (str. 203);
4. nádorky s hladkým povrchem – bakteriální nádorovitost – Agrobacterium tumefaciens (str. 203);
5. nádorky podobné růžičkám květáku nebo zmnožení nahloučených zakrnělých výhonků – bakterióza – Corynebacterium fascians (str. 203);
6. blízko povrchu nepravidelné chodbičky, které jsou vyplněny hnědou moučkou; pod lupou zde vidíme hruškovitě oválného roztoče asi 0,75 mm dlouhého, bělavého s hnědýma nohama: kořenohub zhoubný – Rhizoglyphus echinopus (str. 207);
7. kořeny částečně okousány nebo v hlízách vyhlodány chodbičky: drátovci (str. 210), ponravy (str. 210); nebo zimní housenky (str. 211).

Květy zakrnělé, znetvořené:

1. měknou a hnědnou, pokrývají se šedožlutým prášivým povlakem: plíseň šedá – Botrytis cinerea (str. 205);
2. sáním živočichů, kteří poškodili květní pupeny nebo poupata, přitom zároveň sledujeme příznaky na listech: mšice – Aphidoidea (str. 209), nebo klopušky – Lygus sp. (str. 209), nebo svilušky – Tetranychidae (str. 208).

Květy špatně vybarvené, jakoby našedlé:

• sají v nich třásněnky – Thysanoptera (str. 208).

Květy poškozeny žírem:

• původcem je buď škvor obecný – Forficula auricularia (str. 208), nebo housenky můr: můra zelná – Mamestra brassicae, můra kapustová – Diataraxia oleracea a můra gama – Plusia gamma (str. 211).

Na hlízách ve skládkách:

1. mokrá hniloba:
   1. na povrchu hlíz roste bílý vatovitý povlak, později černá kulovitá tělíska velikosti hrachu: sklerociniová hniloba – Sclerotinia sclerotiorum (str. 204);
   2. hlízy jsou porostlé šedobéžovým prášivým povlakem: plíseň šedá – Botrytis cinerea (str. 205);
   3. mění se v páchnoucí tmavou kašovitou hmotu: mokrá hniloba způsobená baktérií blíže neurčenou (str. 206);
2. suchá hniloba:
   1. části hlízy usychají a rozpadávají se: příčinou je verticiliové vadnutí – Verticillium alboatrum (str. 203) nebo nepříznivé skladovací podmínky (str. 206);
   2. hlízy jsou suché, blízko povrchu provrtané nepravidelnými chodbičkami, které jsou vyplněny hnědou moučkou; původcem je kořenohub zhoubný – Rhizoglyphus echinopus (str. 207);
3. nádorky
   1. nádorky s hladkým povrchem – bakteriální nádorovitost – Agrobacterium tumefaciens (str. 203);
   2. nádorky podobné růžičkám květáku nebo zmnožení nahloučených zakrnělých výhonů – bakterióza – Corynebacterium fascians (str. 203).

Termín výstavy je nutno si předem naplánovat. Jiřinky bývají za 90 až 100 dnů po vysazení v nejlepším květu, a proto lze podle výsadby určit termín výstavy. Účelem výstavy nemá být kvantita odrůd, ale kvalita výpěstků. Pro malou výstavu postačí asi 50 odrůd, střední výstava počítá asi se 100 jiřinkami a velká výstava musí mít nejméně 200 odrůd.

Zájem co nejširší veřejnosti vzbudíme nejen vzorným uspořádáním výstavy, ale také patřičnou propagací. Vhodným doplňkem může být např. hlasování obecenstva o nejkrásnějších deseti jiřinkách. To je zvláště účelné a proveditelné v menších obcích a městech. Připravíme si hlasovací lístky s textem upraveným pro tento účel a u vchodu je každému návštěvníkovi nabídneme a vyžádáme si, aby nám je při odchodu označené vrátil. Z takové akce jsou velmi zajímavé statistiky.

Pak začneme aranžovat květy do váz. K tomu nutně potřebujeme menší pomocný stůl, který stále podle potřeby poponášíme. Nikdy nenaléváme vodu a nearanžujeme přímo na výstavních stolech, již potažených látkou, abychom je nepošpinili květinovým odpadem, popřípadě nezmáčeli vodou. Pracovní stolek, koš na květinový odpad, konev s vodou a karton s nádobami přenášíme od jednoho výstavního stolu k druhému. Tímto způsobem jde práce dobře od ruky, a jestliže na větší výstavě pracují tři skupiny po dvou pracovnících, musí být během půl dne úprava výstavy zvládnuta. Jde jen o účelné rozdělení plochy každé pracovní skupině, aby si jednotliví aranžéři nepřekáželi v práci a nepřetahovali si pomůcky. Úspěch závisí na organizačních schopnostech a hlavně na předem rozplánovaných a rozměrných náčrtcích.

Máme-li možnost vypůjčit si nějaké stálezelené rostliny, jako např. aukuby (Aucuba), vavříny (Laurus), brslen (Evonymus) apod., nezapomínejme na vyplňování vhodných zákoutí či rozčlenění výstavní plochy těmito stálezelenými rostlinami v kbelících. Partie zelených keřů působí jako oddechová plocha pro zrak diváků, kteří pak s novým zájmem sledují další exponáty. Nezapomínejme, že neustálé vzrušování nervů návštěvníků přemírou barev a tvarů květů způsobuje nakonec útlum, takže větší výstava nakonec při veškeré kráse působí únavně, není-li členěna právě těmito zelenými místy okrasných křovin.

Potom stanovíme směr obchůzky, popřípadě zajistíme vhodným způsobem, aby návštěvníci nemohli přímo na dosah ruky k vázám. Stává se totiž často, že při větší návštěvnosti leckdo některou vázu převrhne a v září, kdy se obvykle výstavy pořádají, vodou politá dekorační látka tak rychle nevyschne. To pak ke vzhledu výstavy pochopitelně nepřispěje.

Určit směr obchůzky zamezit přístup přímo k vystavovaným vázám lez velmi snadno řadou mladých vavřínů, které rozestavíme a vzájemně propojíme kroucenou šňůrou, a tak naznačíme návštěvníkům, kam až mohou vstupovat. Na tyto šňůry místy zavěsíme vývěsku Směr obchůzky. Šňůru necháme volně viset, aby tvořila obloučky, což vypadá mnohem lépe.

Ke vchodu nikdy nedáváme raritu nebo exponát, který by nám způsobil, že by návštěvníci zaplnili vstupní prostor. Musíme počítat s tím, že se návštěvníci při vstupu do sálu potřebují rozhlédnout. Tento první pohled musí být skutečně působivý, protože první dojem bývá nejúčinnější a nejtrvanlivější; výstava musí na první pohled návštěvníka zaujmout.

Jiřinky, které jsou toho času světovou zvláštností, nebo tuzemské novinky, vystavujeme vždy takovým způsobem a v takovém prostředí, kde máme více místa. Musíme počítat s tím, že tady se budou návštěvníci nejspíše zastavovat, že je budou delší dobu pozorovat, popřípadě debatovat o vystavené novince. Musíme poskytnout návštěvníkům tedy nejen čas, ale i prostor, kde by mohli postát a v klidu si výpěstek prohlédnout.

Velikou výhodou je sál s betonovou nebo terazzovou podlahou, nebo se šamotovou dlažbou. Zde si můžeme dovolit zajímavější a přirozenější úpravu než v sále s podlahou dřevěnou nebo parketovou. V takovém sále lze popustit uzdu fantazii a udělat pro návštěvníky ukázky jako ve volné přírodě. V nizounkých truhlíčkách si můžeme napěstovat hebounký trávník (výsevem travního semena několik dnů před výstavou), či zhotovit zelené plochy sejmutím vhodného drnu a do nich pak umisťovat větší vázy a mísy s exponáty.

Máme-li zajištěn vhodný sál, je třeba zakreslit si půdorys a na papíře naplánovat, jak rozmístit stoly a vůbec všechen materiál, který přijde na výstavě v úvahu. Zakreslíme si zde stoly, praktikábly a pódia, které máme k dispozici, a spočítáme si, kolik váz, mís a jiných aranžérských prvků lze na plechy těchto pomůcek, nebo na zem umístit. Tím zjistíme, kolik nádob budeme potřebovat a kolik odrůd jiřinek musíme opatřit, a v jakém počtu.

Pokud svého času vazačství ustrnulo na typických pohřebních kyticích a věncích, nebo se omezilo na obvyklé květinové koše, jakožto pozůstatek secese u nás, tvrdilo se, že jedinou jiřinkou vhodnou pro tento účel je kaktuska. Je to správný názor, protože kaktuska je velice odolná a k řezu pro tento účel jako stvořená. Avšak dnes, kdy se na umění vazačské a dekorační díváme z jiného hlediska, došly i ostatní odrůdy jiřinek uplatnění a obliby. S výjimkou velkokvětých dekoračních odrůd, které mohou jen zdobit parky a zahrady na keřích a nedoporučují se k řezu, lze také ostatní jiřinky zužitkovat ve vazačství se značným úspěchem. Kytice, věnce nebo jiné dekorace zhotovené z pompónek, drobných dekoračních druhů, či z anemonkovitě kvetoucích jiřinek jsou právě tak půvabné a trvanlivé, jako vyvázané z jiných tradičních květin. Pouze miňonky ponecháváme jen jako ozdobu na keři, neboť ze všech jiřinek nejrychleji vadnou.

V poslední době se rozšířila úprava květin na Keňanech. Při této úpravě se fantazii aranžéra meze nekladou a jiřinka zde nalézá zvlášť dobré uplatnění. Kenzan je kovový ježek, do kterého se květy zapichují a který se vkládá do mělkých mis různých tvarů. Velkou výhodou tohoto aranžování je, že můžeme upotřebit také květy s kratšími stopkami, dokonce i květy s částečně ulomeným stonkem. Na kenzanu se dá vytvořit téměř z ničeho velmi elegantní dekorace. Několik menších květů tu nahradí dřívější bohaté kytice. Dnešní místnosti bytů, které jsou podstatně menší, než bývaly, si prakticky takovou menší květinovou výzdobu přímo vynucují.

Ve vazačství a pro dekorační účely sdružujeme buď květy jediné odrůdy, nebo květy stejné skupiny v různých, pěkně sladěných barvách. Ve váze se dobře snesou nejvýše dvě různé skupiny jiřinek, a to ještě spíše kaktuska s pompónkou, než kaktuska s dekorační jiřinkou. Záleží na výtvarném citu aranžéra, aby vybral tvary i barvy, které se k sobě dobře hodí.

Rovněž množství květů ve váze je důležité. Z jiřinek se velmi pěkně aranžují mohutné kytice do obrovských váz, ovšem jen do velkých místností. V bytech se spokojujeme jen s několika květy, doplněnými zelení, v přiměřených vázách nebo mísách. U jiřinek platí zvlášť, že méně znamená více, neboť dekorativnost jejich květů sama o sobě je veliká.

Na upotřebitelnost jiřinek k dekoračním účelům jsou dva názory. Jedni říkají, že jiřinka nesnese dopravu, že je křehká, že ve váze nevydrží a brzy zavadá. Druzí naopak tvrdí, že jiřinka je nejvhodnější bohatý dekorativní materiál. S těmito názory nebudeme polemizovat, ale místo toho zde uvedeme několik rad, jak udržet květy jiřinek co nejdéle a nejlépe svěží.

Jiřinky plnokvěté, určené k řezu, musí být dokonale nakvetlé, přičemž ani jediný petál nesmí být zavadlý. U jiřinek jednoduchých (miňonek, okružovitých atd.) naopak musíme řezat květy ne zcela nakvetlé, neboť plně nakvetlé velmi brzy vadnou.

Příznivá doba k řezu je brzy ráno. Nejtravnlivější jsou však květy uříznuté v pozdních hodinách odpoledních.

Květům přineseným ze zahrady seřízneme stopky šikmo pod vodou a květy necháme bez vyjímání asi hodinu napojit vodou. Pak je teprve aranžujeme do vázy. S touto procedurou je nutno počítat při každém přenášení nebo převážení jiřinek. Při přenášení nesmíme konce stonků pomačkat, rovněž je nehřejeme zbytečně v dlani. Při zavadnutí, je-li velké teplo, nebo v průvanu, což květy špatně snášejí, se vždy doporučuje znovu část stopek šikmo pod vodou odříznout.

Přebytečné listy a všechna poupata při aranžování odstraníme, pokud jsme tak již neučinili ihned při řezání květů. Poupata jiřinek ve váze nevykvetou, naopak nejdříve uvadají a rostlina se stává nevzhlednou.