V roce 1941 se konala v Žamberku zásluhou neúnavného organizátora a jednatele společnosti jiřinkářů Hynka Vokmera velká výstava jiřinek. Nové výpěstky dostaly na této výstavě jména podle orlického kraje a podle názvů skladeb Antonína Dvořáka (u příležitosti oslav Antonína Dvořáka v tomto roce).
Autor: admin (Strana 6 z 7)
Rok 1941 znamenal pro pěstitele jiřinek velkou ztrátu. Dne 23. srpna zemřel „jiřinkářský táta“ Emil Dokoupil (narodil se 15. 12. 1878 ve Velkých Opatovicích). Se jménem Emila Dokoupila zůstane spojeno navždy jméno jiřinky. Kdyby ještě dnes žil a kdyby existoval pro tento obor titul zasloužilý šlechtitel zahradník, jistě by se stal jedním z prvních nositelů tohoto titulu. Pěstování jiřinek se věnoval 35 let.
K tomuto jubilejnímu roku 1937 byl vydán Almanach celostátních jiřinkových oslav v České Skalici se zajímavým obsahem a pěkným obrázkovým doprovodem. Česká Skalice byla v tomto roce tak vyzdobena, že přátelé jiřinek na tu krásu nemohou zapomenout. Kde zůstala slova Kavkova, uveřejněná v r. 1886 ve Floře, že „jiřince již odzvonilo, že jiřinka jen ledové vnady má“?
Po první světové válce a osvobození trvalo osm let, než u nás v Československu vznikla Národní jiřinkářská společnost. V době, kdy Emil Dokoupil (r. 1925) v Zahradnických listech zveřejnil článek a výzvu k založení společnosti, existovaly již v Evropě podobné společnosti v Holandsku, Belgii, Německa, Anglii, Francii a také v USA. Po této výzvě se sešli dva: Emil Dokoupil jako odborník v pěstování jiřinek a chrudimský architekt Josef Vaněk jako zahradník, praktik i teoretik, odborný spisovatel a organizátor.
Stoleté jubileum pěstování jiřinky zastihlo tuto květinu v ústraní. Slavná, opěvovaná a obdivovaná květina byla pěstována leckde jen v koutě zahrádky. Našli se dokonce lidé, kteří tvrdili, že jiřinka je plebejská, střízlivá, ledově chladná květina. V zahradnickém časopise Flora (1886), napsal J. Kavka, že si nedovede představit, jak mohla být jiřinka tak oslavována a přeceňována, a že nemůže pochopit, že ve vlasech dam mohl zaujmout místo tento dotěrný veliký květ. Podle něho jiřinka svou roli navždy dohrála. Vděčíme náhodě, že současně s těmito pomluvami se objevila jako na zavolání jiřinka zcela nového druhu, která ihned svým vzhledem tak zaujala, že se mezi pěstiteli probudila opět stará láska k této květině.
Hlavními organizátory všech vylíčených slavností byli faráři Hrudálek a Ludvík.
Farář Josef Myslimír Ludvík, který žil v nedalekém Boušíně, se v září roku 1847 přestěhoval do Skalice. Byl totiž za bílého dne na Boušíně přepaden a oloupen, a proto se raději vzdal fary na samotě.
Ani ne za čtvrt roku po této jiřinkové slavnosti dne 1. prosince 1847 páter Hurdálek zemřel. Na jeho pohřeb se sjelo do Skalice mnoho jeho příznivců a ctitelů jiřinek. Byl pochován u kostela téměř v sousedství své fary a jeho hrob tam je dodnes přímo u kostelní zdi.
Poslední dochované zprávy o jiřinkových slavnostech jsou z roku 1847 a uvádí je Česká Včela (1847, str. 315). Bylo to 20. září. Předtím byl velmi špatný deštivý čas a časné ráno nahnalo pořadatelům strach, protože byl šedivák. Měli vážnou obavu, že jejich krásky pomrzly. Jiřinky však přečkaly tuto nenadálou pohromu, a tak návštěvníci měli přece jen co obdivovat a také se té pozdní krásy ani nemohli nabažit.
V roce 1846 se konala jiřinková slavnost v Náchodě. Proč se tak stalo, zatím nikdo nevypátral. Zprávy o slavnosti jsou velmi stručné. Slavnost byla uspořádána také velmi opožděně, až 22. září (Květy 1846, str. 480), v hostinci U Zlatého slunce. Tam byl také jiřinkami vkusně vyzdoben vchod, schody, sál i vedlejší pokoje. Nepřízeň počasí však odradila mnoho milovníků jiřinek od návštěvy. Jen 49 návštěvníků se sešlo, aby posoudilo pouze 24 jiřinkových novinek.
Další dochované zprávy o jiřinkových slavnostech jsou ještě z let 1844, 1846 a 1847. O tom, jaká byla slavnost v roce 1844, píše v České Včele (1844, str. 307 – 309) dr. Josef Čejka, lékař a přítel Boženy Němcové.
Dr. Josef Čejka cestoval po východních Čechách a zavítal také k Boženě Němcové, která trávila podzim u rodičů v Ratibořicích. V úterý 10. září, kdy se vydal s Boženou Němcovou z Ratibořic do Skalice, byl krásný den. Ze všech stran se sjížděli ctitelé jiřinek a z mnohého kočáru je vítala tvář známého vlastence. V hostinci U českého lva, nad jeho hlavou se houpala koruna z jiřinek, již bylo nesčetné množství hostů.
Bylo dohodnuto, že se slavnost jiřinek bude konat znovu příští rok. V den 18. září 1838 se opět sjelo do Skalničky mnoho pěstitelů a nadšenců. Farář Ludvík napsal do Květů zprávu o této druhé slavnosti (Květy, leden 1839), a tak opět jako výborný kronikář zaznamenal všechno to slavnostní dění.
