Když výhony dosáhly délky 50 – 60 cm, vyvážeme je ke kolíkům, aby se rostliny větrem nevyvracely. Kolíky nemají být příliš dlouhé, mají vyčnívat nejvýše 1 m nad zemí. Když keře jiřinek urostou, svým olistěním kolíky zcela zakryjí. Pro přivazování výhonů nepoužíváme zásadně příliš tenké, i když pevné provázky, nebo nylonová vlákna, protože snadno poškozují měkké výhony zařezáváním. Velmi dobrý je sisál, nebo textilové proužky. V Německu používají časo pozinkovaný vlnitý drát, který se pro tento účel speciálně vyrábí pod označením „Bind – Rapid“. Práce s ním je velmi rychlí a pro trvanlivost drátu je tento způsob velmi levný.

Když jsme nezatloukli kolíky již při sázení, zatloukáme je po vyrašení jiřinek. Musí se však postupovat velice opatrně, aby nebyly poškozeny hlízy v zemi. Proto umístíme kolíky nejméně 10 – 15 cm od vyrašených výhonků.

Na rostlině neponecháváme zásadně více než tři výhony, ostatní ještě mladé vyřízneme. Ponecháme-li všechny výhony, kterých vytvoří rostliny ze silnějších hlíz poměrně mnoho, jiřinky méně kvetou a květy nejsou tak kvalitní. Při omezeném počtu výhonů je kvetení bohatší a květy hezčí. U mladých rostlin ze řízků ponecháváme jen jeden výhon. Tyto rostliny jsou vždy poněkud slabší a při větším počtu výhonů se zpožďuje kvetení.

Vysázené hlízy není třeba zpočátku zalévat, postačí jim zcela půdní vláha. Teprve s postupujícím vývinem keřů a zvětšováním listové plochy roste nárok rostlin na vláhu. Je-li v této době abnormálně suché počasí, je vhodná důkladná zálivka. Rozhodně je lépe zalévat méně často, zato však důkladně, než často a málo. Důležité je, aby rostliny měly dostatek vláhy hlavně v období do dvou měsíců po vysázení. Půdu zkornatělou po silných deštích nebo po umělé závlaze mělce kypříme.

Chceme-li dosáhnout skutečně dobrých pěstitelských výsledků, je účelné rostliny během růstu přihnojovat. Přihnojování je důležité zvláště tehdy, když půda při podzimním zpracování nebyla dostatečně vyhnojena. Při dostatečném podzimním hnojení, jak je uvedeno ve stati o přípravě půdy, není však většinou přihnojování během příštího roku třeba, zvláště je-li půda dobrá. Pozor však – přílišné přihnojování během vegetace může mít za následek příliš bujný růst na úkor kvetení. K přihnojování je nejvhodnější močůvka (pokud možno hovězí), popřípadě roztok některého plného, chlóru prostého hnojiva, jako je např. Hortus nebo Sfinx. Používá se koncentrace 1 – 2 ‰, tj. 10 – 20 g na 10 l vody. Hnojivo je možno rovněž rozhodit suché kolem rostlin a mělce zakopat. Přitom je třeba dbát opatrnosti, aby listy nebyly popáleny ulpělým suchým hnojivem. Za suchého období je vhodná vydatnější zálivka, aby se hnojivo v půdě rozpustilo a bylo k dispozici kořínkům jiřinek. Přihnojuje se nejpozději do konce července. Při pozdějším přihnojování je nebezpečí, že hlízy dostatečně nevyzrají a špatně přezimují.

Během kvetení je třeba odstraňovat z rostliny odkvetlé květy, které zhoršují celkový vzhled kvetoucích rostlin. Přitom nasazování semene v odkvetlých květech je na úkor vývoje dalších květů. Doporučujeme tedy alespoň jednou týdně odřezávat odkvetlé květy.

Pro získání zvlášť krásných, vyvinutých a velkých květů k řezu a hlavně pro výstavy se vyštipují postranní poupata. To se provádí zvláště v některých státech, kde jsou v oblibě dekorační jiřinky obrovských květů, jako např. v USA, v Holandsku i jinde. Je to podobné jako u chryzantém, kde se všechna postranní poupata vyštípají a ponechá se jen jedno poupě, střední a největší. Záleží to však i na odrůdě. Některé odrůdy totiž tvoří dlouhé stopky, nevětvené, a tedy bez postraních poupat. Tato vlastnost je velmi cenná a je cílem mnoha šlechtitelů. Většina odrůd však značně rozvětvuje. Při sadovnickém využití jiřinek není toto větvení závadou, u jiřinek k řezu však ano.

Většina odrůd vytváří kromě hlavního, terminálního výhonu mnoho výhonů postranních, které vyrůstají po dvou za paždí listů. Nejvyšší postranní výhony vytvářejí poupata dříve, než je terminální poupě plně rozkvetlé. První květ z tohoto terminálního poupěte je sice u většiny odrůd krásný, ale mívá krátkou stopku. Proto chceme-li mít krásný květ s dlouhou stopkou, odřízneme postranní výhony ostrým nožem. Pak se hlavní květ lépe vyvíjí a také nejbližší pár postranních výhonů s poupaty vytvoří krásné květy. Vývoj dalších výhonů a květů se tak rovněž podpoří.

Chceme-li dosáhnout zvlášť obrovských květů na dlouhých stopkách, hlavně pro účely výstavní, odstraníme všechny postranní výhony, takže na každém stonku zůstane jen jeden terminální květ, který se pak samozřejmě může dokonale vyvinout.