Hlízy sklízíme pokud možno za suchého počasí, tedy v období, kdy půda není příliš mokrá. Mokrá, zvláště těžší zemina, ulpívá na hlízách a značně ztěžuje jejich čištění. Hlízy jsou poměrně dosti křehké a snadno se rozlamují, proto je dobýváme ručně a co nejopatrněji. Nejvhodnější pomůckou jsou rycí vidle, s nimiž je práce daleko snazší než s rýčem. Při pěstování ve velkém je možné sklízet hlízy vyoráváním. Musí se však pracovat velmi opatrně, aby hlízy nebyly poškozovány pluhem.

Při sklízení hlíz nejdříve seřízneme nadzemní část rostliny ve výšce asi 10 cm nad zemí. Pak začne vlastní dobývání. Nejlépe se pracuje ve dvou. Rycí vidle zaryjeme do země v dostatečné vzdálenosti od rostliny, aby hlízy nebyly poškozeny nářadím. Po vyrytí se hlízy vyjmou ze země, zhruba očistí od přebytečné zeminy a uloží na připravené lístky. Je samozřejmé, že musíme dbát, aby každá odrůda byla spolehlivě označena. Pokud se nesklízí velké množství hlíz stejné odrůdy, je dobře označit každou hlízu visačkou. Ušetříme si tím různé odrůdové nesrovnalosti na jaře při množení a sázení. Pracujeme-li s velkým množstvím materiálu, ukládáme hlízy jiřinek na lísky a každou lísku označujeme zvlášť.

Před uložením na zimu je nutné ponechat hlízy oschnout. Je-li slunečné počasí, ponecháme hlízy po jejich vyrytí 1 – 2 hodiny volně na slunci a potom je dáme na lísky do stínu volně na vzduchu oschnout. Jestliže není možno hlízy ihned uklidit a zůstanou přes noc na poli, musíme je zakrýt, aby je nepoškodil případný noční mrazík. Hlízy přikrýváme plachtou, pytli, rohožkami, slámou, někdy jen stařinou.

Pro přezimování vybereme vhodné skladiště, které musí být suché a vzdušné a kde teplota nesmí klesnout pod nulu. Nejvhodnější pro skladování je stálá teplota 4 – 6 °C. V malém množství se mohou hlízy uskladnit ve sklepě, pokud není příliš vlhký. Pro přezimování ve velkém ve speciálních podnicích se pro tento účel budují zvláštní skladiště. Jsou to prostorné, vzdušné prostory, kde je možno teplotu i vlhkost vzduchu řídit. Kromě jiřinek se nechávají přezimovat také hlízy mečíků, které mají na skladování v zimě podobné nároky. Vyšší teplota během zimního období je nežádoucí, protože hlízy jiřinek začínají předčasně rašit.

Nejvhodnějším zařízením pro přezimování jsou dřevěné lísky, jaké se používají k předkličování brambor. Jsou vzdušné a mohou se snadno skládat na sebe do výšky až 2 m, takže se skladovací prostor může dobře využít. V malém měřítku se mohou k tomuto účelu použít i platónky po různém ovoci z dovozu, které velmi levně prodávají obchody s ovocem a zeleninou. Hlízy se kladou na lísky volně, nebo do slabší vrstvy suché rašeliny či suchého písku. Dobře je klást hlízy stonkem dolů, aby se případná vlhkost nemohla držet v dutém zbytku stonku, a tak se omezilo nebezpečí zahnívání od vlhkého stonku.

Uskladněné hlízy je třeba během zimy občas prohlížet a kontrolovat jejich zdravotní stav. Obyčejně se přerovnávají lísky. Hlízy, které začínají hnít nebo plesnivět, očistíme, napadené části odřízneme a zasypeme práškovým dřevěným uhlím. Tato zimní kontrola by měla být provedena aspoň jednou za 4 – 6 týdnů. Tam, kde není možnost dobrého větrání, musíme tuto prohlídku provádět častěji, stejně jako tam, kde je skladovací prostora vlhčí.

Když jsme nezatloukli kolíky již při sázení, zatloukáme je po vyrašení jiřinek. Musí se však postupovat velice opatrně, aby nebyly poškozeny hlízy v zemi. Proto umístíme kolíky nejméně 10 – 15 cm od vyrašených výhonků.

Na rostlině neponecháváme zásadně více než tři výhony, ostatní ještě mladé vyřízneme. Ponecháme-li všechny výhony, kterých vytvoří rostliny ze silnějších hlíz poměrně mnoho, jiřinky méně kvetou a květy nejsou tak kvalitní. Při omezeném počtu výhonů je kvetení bohatší a květy hezčí. U mladých rostlin ze řízků ponecháváme jen jeden výhon. Tyto rostliny jsou vždy poněkud slabší a při větším počtu výhonů se zpožďuje kvetení.

Vysázené hlízy není třeba zpočátku zalévat, postačí jim zcela půdní vláha. Teprve s postupujícím vývinem keřů a zvětšováním listové plochy roste nárok rostlin na vláhu. Je-li v této době abnormálně suché počasí, je vhodná důkladná zálivka. Rozhodně je lépe zalévat méně často, zato však důkladně, než často a málo. Důležité je, aby rostliny měly dostatek vláhy hlavně v období do dvou měsíců po vysázení. Půdu zkornatělou po silných deštích nebo po umělé závlaze mělce kypříme.

Chceme-li dosáhnout skutečně dobrých pěstitelských výsledků, je účelné rostliny během růstu přihnojovat. Přihnojování je důležité zvláště tehdy, když půda při podzimním zpracování nebyla dostatečně vyhnojena. Při dostatečném podzimním hnojení, jak je uvedeno ve stati o přípravě půdy, není však většinou přihnojování během příštího roku třeba, zvláště je-li půda dobrá. Pozor však – přílišné přihnojování během vegetace může mít za následek příliš bujný růst na úkor kvetení. K přihnojování je nejvhodnější močůvka (pokud možno hovězí), popřípadě roztok některého plného, chlóru prostého hnojiva, jako je např. Hortus nebo Sfinx. Používá se koncentrace 1 – 2 ‰, tj. 10 – 20 g na 10 l vody. Hnojivo je možno rovněž rozhodit suché kolem rostlin a mělce zakopat. Přitom je třeba dbát opatrnosti, aby listy nebyly popáleny ulpělým suchým hnojivem. Za suchého období je vhodná vydatnější zálivka, aby se hnojivo v půdě rozpustilo a bylo k dispozici kořínkům jiřinek. Přihnojuje se nejpozději do konce července. Při pozdějším přihnojování je nebezpečí, že hlízy dostatečně nevyzrají a špatně přezimují.

Během kvetení je třeba odstraňovat z rostliny odkvetlé květy, které zhoršují celkový vzhled kvetoucích rostlin. Přitom nasazování semene v odkvetlých květech je na úkor vývoje dalších květů. Doporučujeme tedy alespoň jednou týdně odřezávat odkvetlé květy.

Pro získání zvlášť krásných, vyvinutých a velkých květů k řezu a hlavně pro výstavy se vyštipují postranní poupata. To se provádí zvláště v některých státech, kde jsou v oblibě dekorační jiřinky obrovských květů, jako např. v USA, v Holandsku i jinde. Je to podobné jako u chryzantém, kde se všechna postranní poupata vyštípají a ponechá se jen jedno poupě, střední a největší. Záleží to však i na odrůdě. Některé odrůdy totiž tvoří dlouhé stopky, nevětvené, a tedy bez postraních poupat. Tato vlastnost je velmi cenná a je cílem mnoha šlechtitelů. Většina odrůd však značně rozvětvuje. Při sadovnickém využití jiřinek není toto větvení závadou, u jiřinek k řezu však ano.

Většina odrůd vytváří kromě hlavního, terminálního výhonu mnoho výhonů postranních, které vyrůstají po dvou za paždí listů. Nejvyšší postranní výhony vytvářejí poupata dříve, než je terminální poupě plně rozkvetlé. První květ z tohoto terminálního poupěte je sice u většiny odrůd krásný, ale mívá krátkou stopku. Proto chceme-li mít krásný květ s dlouhou stopkou, odřízneme postranní výhony ostrým nožem. Pak se hlavní květ lépe vyvíjí a také nejbližší pár postranních výhonů s poupaty vytvoří krásné květy. Vývoj dalších výhonů a květů se tak rovněž podpoří.

Chceme-li dosáhnout zvlášť obrovských květů na dlouhých stopkách, hlavně pro účely výstavní, odstraníme všechny postranní výhony, takže na každém stonku zůstane jen jeden terminální květ, který se pak samozřejmě může dokonale vyvinout.