Význam, který měl před sto lety pro pořádání jiřinkových slavností skalický farář Hurdálek, má po stu letech neúnavný pracovník, učitel Josef Krtička. Jiřinkové jubilejní oslavy by se byly bez něho rozhodně nekonaly. Jubilejní slavnosti v České Skalici, to bylo především množství vystavovatelů, bohatě obeslaná výstava v Sokolovně a sál přeplněný těmi nejkrásnějšími jiřinkami. Na zvláštním místě byly vystaveny vítězné jiřinky toho roku, Jubilejní vítěz 1937 a další novinky, Viktorka, Babička, Barunka Panklová a jiné a jiné, celé škály barev a odstínů. Těžko říci, která z nich byla krásnější. Jak nevzpomenout a do historie československého jiřinkářství nezaznamenat, že před zraky diváků toho roku definovala jména osob, které před sto lety jiřinkové slavnosti řídily, a tak jim byl nyní v nových překrásných výpěstcích postaven pomník nehynoucí slávy. Srpnové dny v týdnu od 22. do 29. se tak staly pro všechny návštěvníky a pro historii našeho jiřinkářství vůbec nezapomenutelnými.

Současně v tomto roce přišly zprávy ze zahraničí o úspěchu československých jiřinek na výstavě v Curychu, kde byly hodnoceny výpěstky deseti národů. Jako vítězná byla zvolena jiřinka československá šlechtitele Josefa Exnara z Třebešova u České Skalice, nazvaná Lev Nikolajevič Tolstoj. Další jiřinka, která se vysoko umístila, byl výpěstek Emila Dokoupila Paní Hana. Na Podzimních pražských veletrzích byly vystaveny všechny nově vyšlechtěné jiřinky, pojmenované na jubilejních oslavách v České Skalici.

Následujícího roku 1938 se opět v rámci veletrhů konala v Praze velká výstava jiřinek, a to na počest 20. výročí samostatnosti a X. jubilejního všesokolského sletu. K těmto výročím se přihlíželo pochopitelně i při pojmenování nových druhů jiřinek toho roku.

První protektorátní rok 1939 nepřinesl nic zvláštního. Hodnocení v Pardubicích proběhlo zatím bez obtíží. V roce 1940 dostaly nové výpěstky hlavně jména některých měst.

Farář Josef Myslimír Ludvík, který žil v nedalekém Boušíně, se v září roku 1847 přestěhoval do Skalice. Byl totiž za bílého dne na Boušíně přepaden a oloupen, a proto se raději vzdal fary na samotě.

Ani ne za čtvrt roku po této jiřinkové slavnosti dne 1. prosince 1847 páter Hurdálek zemřel. Na jeho pohřeb se sjelo do Skalice mnoho jeho příznivců a ctitelů jiřinek. Byl pochován u kostela téměř v sousedství své fary a jeho hrob tam je dodnes přímo u kostelní zdi.

Tak, jak vešly jiřinkové slavnosti s farářem Hurdálkem v život, rozvíjely se a jejich význam rostl, tak po jeho smrti upadly.

V roce 1848 žila Skalice již jen ve vzpomínkách na faráře Hurdálka a jiřinkové slavnosti. Dokonce v Polabském Slovanu, který vycházel v Hradci Králové nákladem Jana Hostivíta Pospíšila, byla zpráva (24. října 1848, str. 72), že po smrti Hurdálkově se již jiřinky ve Skalici v takové míře nepěstují, a proto že se slavnosti v tomto roce nekonaly.

Románově zpracoval události kolem jiřinkových slavností Alois Jirásek ve III. svazku kroniky U nás (Osetek). Zmiňuje se také o inzerátech faráře Turka z Dašic a o účasti Boženy Němcové na první jiřinkové slavnosti. Ve IV. svazku kroniky (Zeměžluč) píše o pozdější slavnosti v r. 1841, a zvláště o tom, že mezi posuzovatele v tomto roce zasedla žena, paní Nováková z Pardubic.

Všechny referáty o jiřinkových slavnostech byly otištěny v citovaných časopisech. Později je přetiskl Josef Pešek v časopise Krásy našeho domova, roč. V.

Krásný bibelot o skalických slavnostech, prostě nazvaný Jiřinkové slavnosti, vydal archivář a správce hradeckého musea Vlastimil Květenský v roce 1964. Při této práci mu pomáhal dr. Ludvík Mühlstein, citlivý a nadšený archivář, správce Památníku a musea Boženy Němcové v České Skalici. Škoda, že se tento překrásný bibelot nedostal běžně na knižní trh a že ho bylo možno koupit jen v museu a u jiřinkářské organizace DAGLA.

Jiřinkové slavnosti měly sice pouze lokální význam, znamenaly však pro český společenský život na východočeském pomezí mnoho. Nebyly to také slavnosti výlučně národní, nezněl tam jen český jazyk, ale byly to české jiřinky, které sem lákaly tolik návštěvníků, a nelez upřít, že půvab, živost a význam těchto slavností pozvedal národní sebevědomí lidu. Byla to překrásná idyla v pohorském zákoutí. Ovšem přišla jiná doba a jiné zájmy. Pro jiřinkové slavnosti zbylo málo času a místa.

Jako by pořadatelé tušili, že jiřinkové slavnosti toho roku budou poslední, bylo 20. září skutečně „jiřinkovým dnem“. Na přijíždějících kočárech a koních bylo plno ozdob z jiřinek, na mýtní zástavě velké množství jiřinkových dekorací. Na hostinec U českého lva pověsil hostinský Steidler obrovskou kytici jiřinek a v sále byly věnce z nejpěknějších odrůd.

V České Včele píše vynikající českoskalický učitel Josef Kolísko, kdysi učitel Boženy Němcové: „… člověk, jenž vstoupil sem, zdálo se, že jest v některém čarovném zámku z tisíce a jedné noci…“

Před polednem nastalo jako obvykle „sortýrování“. Z dochovaných zpráv známe pouze vítěze. Byla to jiřinka ratibořického správce Hocha. Byla o něco tmavší barvy než známá již růžová Leonora. Pojmenování této vítězné jiřinky však známo není.

V jednu hodinu zasedli k slavnostnímu obědu z chvalně známé kuchyně paní Steidlerové dámy s jiřinkami vpletenými do vlasů a páni s jiřinkou v klopě kabátu. Českoskalická hudba vyhrávala k obědu i po něm. Po přehrání Procházkovy směsi z českých národních písní dali se do zpěvu všichni hosté a vyžadovali si opakování národních písní.

Večer byl Straussovým valčíkem zahájen jiřinkový bál a postranný vyzdobený sál byl zcela zaplněn tančícími. Program toho večera byl jenom český.

První cenu získal správce Hoch z Ratibořic za jiřinku, která byla hodnocena jako výborná, další jiřinka, hodnocená jako velmi dobrá, patřila faráři Hurdálkovi a druhá velmi dobrá byla zahradníka Bossého. Ještě další čtyři jiřinky obdržely vyznamenání jako velmi dobré, sedm získalo druhé ceny – dobré, a ostatní jiřiky byl hodnoceny třetí cenou – obyčejné (Bohemia 29. září 1846, č. 143). Kromě novinek byla výstava obeslána 300 různými jiřinkami, vesměs velmi pěknými odrůdami.

Po celý den vyhrávala kapela c. k. ostrostřelců z Hradce Králové, která potěšila tancechtivé občany večer ve vyšňořeném a slavnostně osvětleném sále na jiřinkovém bále.

Dr. Josef Čejka cestoval po východních Čechách a zavítal také k Boženě Němcové, která trávila podzim u rodičů v Ratibořicích. V úterý 10. září, kdy se vydal s Boženou Němcovou z Ratibořic do Skalice, byl krásný den. Ze všech stran se sjížděli ctitelé jiřinek a z mnohého kočáru je vítala tvář známého vlastence. V hostinci U českého lva, nad jeho hlavou se houpala koruna z jiřinek, již bylo nesčetné množství hostů. V zahradním salónu, příjemně zařízeném, seděli na vyvýšeném místě čtyři soudcové a písař. Před nimi stál jehlanec, jehož tři boky byly vyzdobeny vítěznými jiřinkami z předešlých let. Panský zahradník Bossé podával soudcům novinky-semenáče k posouzení. Porota přiřkla po bedlivém uvážení zaslouženou třídu a písař ji protokolárně zaznamenal. Dr. Josef Čejka píše doslova: „Jaká to změna času, středověké, za strašné půlnoci odbývané tajemné krvosoudy se k nevinným květinám, místo lidských životů vadnou jiřinkové listy, místo proudů krve tekou proudy mělnického. Ať zasmušilec tedy naříká a běduje, že se lidskost nešlechtí, že mrav a způsob k jemnosti nedospívá…“

„… Jednalo se teď o vyvolení tří nejdokonalejších jiřinek, které by královskou poctou odměněny býti měly. Kdo v tajemství jiřinkového pěstování zasvěcen není, divil by se, že právě tato bezvonná květina, která jako žena marnotratná všecku sílu svou na lesknavé barvy zevnějšího hedvábu vynakládá, takového zalíbení došla…“

„… Tomu však není takto. Dokonalost jiřinky záleží v jiných vlastnostech. Na barvitost, rozložitost květu nebere se žádný ohled, nýbrž hledí se, aby z vlastního semene vyrostlá květina nesla hustě směstnanou korunu, jejížto svinuté lupeny v pěkné srovnalosti sférickou dokonalost napodobují, tak aby žádný lupen nad ostatní se nevypínal, ale svorným duchem k celku přispíval, a konečně, aby při úplné vykvětlosti v jiřinkovém srdci plná zásoba svinutých lupínků neskončený vývin slibovala. Toto poučení o dokonalosti jiřinky, ježto by se pro mnohou lidskou jiřinku hodilo, smířilo mě s květem tím, jejžto jsem vždy za páva mezi rostlinami považoval…“

A jak dopadlo hodnocení těch několika nejlepších? První cenu dostala jiřinka zahradníka Bossého a byla nazvána Jiří Poděbradský. Kdo získal v soutěži druhé a třetí místo, se jmenovitě neví. Pouze pojmenování je známo: druhá nejlepší byla nazvána Vlasta a třetí Princ Albert.

Jiřinková společnost udělila vítězům tři skvostné poháry, z nichž se popíjelo při hostině, která byla opět velmi hlučná a srdečná.

V hlavním výklenku vyzdobeného sálu bylo v zeleném poli vysázeno písmeny z bílých jiřinek heslo „Sláva dahlii!“

Zazněly slavné české sbory Jelenovy, které byly přijímány společností s povděkem, tak jako ostatní instrumentální hudba. Skvostný bál ukončil příjemnou slavnost.

Po slavnostním a srdečním uvítání se účastníci opět rozjeli po zahradách pěstitelů. Navštívili zahrady svinišťanskou a ratibořickou, sládka Kučery a faráře Hurdálka. Těsně před polednem se sešli všichni účastníci slavnosti v zájezdním hostinci pana Steidlera, kde byly opět jiřinky vystaveny. Shromáždění předsedal hospodářský rada vévodkyně Zaháňské, J. V. Klicpera, farář Turek a zahradník Bernkop. Postup oceňování byl shodný s rokem minulým. Z 253 semenáčů bylo 43 uznáno za výtečné a byly nazvány českými jmény. V katalogu faráře Turka z tohoto roku najdeme jména jako: Děvana, Trčka, Bolemíra, Božena, Černobělka, Vlasta, Záboj aj.

Po oceňování byla v prostorném sále, vyzdobeném jiřinkami, uspořádána hostina. Jiřinky byly spleteny do věnců, byly jimi ozdobeny svícny na zdech a mnoho velkých váz plných jiřinek dekorovalo sál. Velký lustr uprostřed sálu byl třemi nejvzácnějšími jiřinkami přímo zasypán. Také v oknech byly vázy s jiřinkami, aby upozorňovaly kolemjdoucí na slavnost uvnitř. Pěvecký sbor zazpíval čtyřhlasně píseň, která byla složena na počest guberniálního rady Josefa Reyla, jakožto zakladatele „jiřenkové společnosti“. Skleněný pohár, zhotovený na památku slavnosti, byl naplněn vínem a koloval od úst k ústům.

V roce 1839, 16. září, se slavnosti opakovaly potřetí. O slavnosti referovaly Noviny vratislavské v č. 222 dříve, než zprávu přinesly Květy (roř. 1839, str. 334 a 335). Návštěva byla ještě hojnější než v předcházejícím roce. Celkem se sjelo do Skalničky na 80 milovníků jiřinek ze čtyř severovýchodních krajů českých a z hrabství kladského. Opět předsedal hospodářský rada J. V. Essenther. Byl poctěn zlatou medailí, pronesl úvodní proslov a byli zvoleni tři znalci pro oceňování, „ač i ostatní přítomní směli se vysloviti, ale jich slova neplatila“. Znalci si vedli toho roku velmi přísně. Z 200 vystavených semenáčků zhodnotili pouze 3 jako výborné, 80 jich zařadili do třídy první a ostatní, ač prý žádné nebyly špatné, byly hodnoceny jako obyčejné. Podle dnešní terminologie byla označena jako pohárová jiřinka semenáč skalického sládka Kučery. Tato vítězná jiřinka byla nazvána Smetana, „podle výtečného muže, vlastence a profesora Smetany z Plzně, který byl rovněž slavnosti přítomen. Týž složil k slavnostem báseň, která byla zde poprvé recitována“. A večer, když ti vzdálenější již odjeli, rozsvítil se vyzdobený sál. Z nejbližšího okolí se sešlo mnoho hostí, kteří v radostné náladě pobyli dlouho do noci.

O tom, jak vypadala slavnost jiřinek v roce 1840, se dovídáme z Bohemie (17. 9. 1840, č. 12, rubrika Kunst und Leben in Böhmen). Konala se 14. září a účastnilo se jí 83 pěstitelů. Počet semenáčků, které čekaly na ocenění, byl 116 (112 z kraje Královéhradeckého a 4 z Chrudimského). Mnoho zahradníků bylo až z pruského Slezska. Tentokrát bylo mezi hosty i několik dam. Jako oceňovací znalci byli zvoleni Müller von Eck z Ledče n. Sáz., z kraje Čáslavského, Ignác Lhotský, profesor z Hradce Králové, a pan Jiří Seifensieder, lékárník z Jičína. Podle jejich rozhodnutí dostalo výbornou 14 nových semenáčků, 47 bylo uznáno za velmi dobré a 55 jako dobré. Jako nejlepší byla opět vybrána jiřinka vypěstovaná v České Skalici. Jinak slavnosti probíhaly jako obvykle a večer opět v dekorovaném sále zazněla hudba.

Rok 1841 znamenal pro jiřinky skutečně těžký konkurenční boj o výtečné. Do Skaličky se sjelo 136 hostů. Soudcové rozhodovali velmi přísně a mnohý milovník jiřinek by prý byl raději viděl svého syna studenta propadlého, než svůj semenáček… V tomto roce byla mezi soudci poprvé žena. Jury se skládala z faráře Turka, z měšťana Jana Schmieda z nedalekého Josefova a z paní Josefy Novákové, choti důchodního z Pardubic. Oceňovalo se pouze 70 semenáčků. Dvacet jich propadlo úplně, 6 jich bylo vyznamenáno, velmi dobrých bylo vybráno 19 a dobrých zbývajících 25. Absolutním vítězem toho roku byl ratibořický správce Augustin Hoch. Jeho jiřinka byla prý „něžná, čarovně zajímavá a vábná“. Při hostině koncertovala hudba, kterou řídil českoskalický měšťan Pilař. Kapelník Hilmar z Kopidla složil na počest jiřinek polku, která se často hrála a stala se velmi oblíbenou. Večer se jako obvykle sešli k tanci mladí i staří.

Rok 1842 upevnil tyto tradiční již slavnosti ještě více. Konaly se tehdy 12. září a do Skaličky zavítalo celkem 180 hostí. Klasifikace před obědem dopadla takto: první dvě ceny získal dvorní zahradník Boh. Bossé z Ratibořic, třetí skalický kaplan Antonín Charvát. Dvorní zahradník Jiří Bernkop přivezl krásné strakaté a duhové semenáče, které však bylo povoleno oceňovat až příštím rokem, zůstanou-li jejich znaky stálé. Po klasifikaci byl hostina, hostinský Steidler byl štědrý, a čím více přibývalo jídel s vínem na stolech, tím zábavnější se stávala společnost. Zátky lítaly ke stropu, hovor nabýval na hlasitosti a živosti, připíjelo se a po každém přípitku zazněly intrády. Slavnost končila opět velkým bálem.

Po slavnostním obědě vyhrávala hudba k poslechu, až do večera přípitky nebraly konce a krásný den byl večer zakončen jiřinkovým bálem, který lze nazvat svatebním bálem Boženy Němcové.