Označování vysázených jiřinek, zvláště v jiřinkových zahradách, parcích i v zahradách, musí být čitelné, trvanlivé a vkusné. Normální visačky zde již nepostačují. Používá se zde jmenovek větších, různého provedení. Často jsou to jmenovky dřevěné, ploché, na spodním konci zaostřené, zabodnuté do země. Většinou se natírají bílou barvou a nápisy na nich jsou černou barvou. Tento způsob je však dosti pracný a jmenovky jsou málo trvanlivé, zřídka vydrží déle než jednu sezónu. Barva vlivem vlhka brzy odprýská, nápisy ztrácejí na čitelnosti a jmenovky na vzhledu. Nátěry i nápisy se musí každoročně obnovovat.

Vhodnější jsou proto jmenovky z jiného materiálu, jako je plech a různé umělé hmoty. Velmi trvanlivé jsou jmenovky kovové, které tvoří stojánek z normální betonářské oceli o tloušťce 8 – 10 mm a délce kolem 40 cm. Na horním konci je nanýtována tabulka velikosti 6 x 9 cm až 9 x 12 cm z plechu, buď pozinkovaného o síle alespoň 1 mm, nebo hliníkového či duralového. Píše se buď zvláštním inkoustem pro psaní na plechu, nebo nějakou acetonovou barvou. Rovněž je možno použít značkovače Fix, který se vyrábí v různých barvách.

Nejvhodnější jsou jmenovky kombinované s použitím celuloidu nebo PVC. Stojánek je proveden obdobně jako u předešlého typu, jenže plechový štítek ze slabšího pozinkovaného plechu (0,7 mm) je proveden jako držák pro zasunování štítků z celuloidu nebo PVC. Na těchto štítcích jsou názvy napsány tuší a přelakovány nenotovým lakem. Tyto jmenovky jsou velmi vzhledné a mají tu velkou výhodu, že štítky s nápisy je možno snadno vyměňovat, takže jsou-li některé odrůdy vyřazeny a jiné nově zařazeny do sortimentu, není třeba obnovovat cleou jmenovku, nýbrž stačí jen vyměnit štítek. Pro tuto výhodu a trvanlivost je tento typ jmenovek velmi levný. Po sklizni hlíz se jmenovky uloží a během zimního období nakonzervují vhodnou barvou na železo.

Při sklizni po ořezání nadzemních částí se hlízy opět označují visačkami, o nichž byla zmínka na počátku této stati. V menším měřítku označujeme každou hlízu. Jde-li o větší množství, označujeme jen lísky, na nichž jsou uloženy hlízy stejné odrůdy.

Popsané visačky používáme tedy jak při zakládání hlíz pro řízkování, tak i při píchání řízků na množárnu a při celém procesu pěstování mladých rostlin. Nedoporučuje se používat provizorní jmenovky papírové nebo dřevěné. Napsání a připevnění trvanlivých jmenovek dá stejně práce a máme jistotu, že i v nepříznivých podmínkách zůstane nápis čitelný.

Nejvhodnějším materiálem při balení jiřinkových hlíz je suchá rašeliny, která je lehká, dobře vyplňuje prostor mezi hlízami a dostatečně tepelně izoluje. Tato poslední vlastnost je vhodná zvláště pro zásilky v zimním období, kdy je jinak nebezpečí, že hlízy během dopravy namrznou. Krabice nebo bedna, do níž se dobře označené hlízy skládají, musí být dobře naplněna a utěsněna nějakým pružným materiálem, aby se hlízy při dopravě nemohly nějak v krabici pohybovat, a tím poškodit. Vhodným materiálem je zde dřevitá vlna.

Odrůdy je nutné označit tak, aby jmenovky nemohly z hlíz odpadnout, a to nejen během dopravy, ale i při rozbalení zásilek. Podrobnější pokyny jsou ve stati o označování.

Ještě větší péči je třeba věnovat balení zásilek mladých rostlin ze řízků. Na rozdíl od hlíz, které jsou choulostivé jen na nárazy, jsou zakořenělé řízky živé, mladé rostliny a podle toho se s nimi musí zacházet.

Především je třeba, aby byly expedovány rostliny dobře zakořenělé, nejlépe s pevnými kořenovými baly. Kořenové baly nesmějí být suché, proto je důležité den před zasíláním rostliny zalít. Při balení dáváme ke kořenům vlhký mech a rostliny balíme jednotlivě. Zabalené rostliny klademe do krabice, nebo bedny s podkladem dřevité vlny. Jednotlivé vrstvy rostlin prokládáme rovněž dřevitou vlnou a stejně utěsníme i povrch. Toto prokládání jednak pružně utěsní rostliny, jednak poskytuje zásilce dostatek vzduchu, takže rostliny snesou bez újmy i cestu osm dní. Je-li v době zasílání teplo, zvláště když jde o delší cestu, je dobře stěny krabice pro lepší větrání proděravět.

Hlízy sklízíme pokud možno za suchého počasí, tedy v období, kdy půda není příliš mokrá. Mokrá, zvláště těžší zemina, ulpívá na hlízách a značně ztěžuje jejich čištění. Hlízy jsou poměrně dosti křehké a snadno se rozlamují, proto je dobýváme ručně a co nejopatrněji. Nejvhodnější pomůckou jsou rycí vidle, s nimiž je práce daleko snazší než s rýčem. Při pěstování ve velkém je možné sklízet hlízy vyoráváním. Musí se však pracovat velmi opatrně, aby hlízy nebyly poškozovány pluhem.

Při sklízení hlíz nejdříve seřízneme nadzemní část rostliny ve výšce asi 10 cm nad zemí. Pak začne vlastní dobývání. Nejlépe se pracuje ve dvou. Rycí vidle zaryjeme do země v dostatečné vzdálenosti od rostliny, aby hlízy nebyly poškozeny nářadím. Po vyrytí se hlízy vyjmou ze země, zhruba očistí od přebytečné zeminy a uloží na připravené lístky. Je samozřejmé, že musíme dbát, aby každá odrůda byla spolehlivě označena. Pokud se nesklízí velké množství hlíz stejné odrůdy, je dobře označit každou hlízu visačkou. Ušetříme si tím různé odrůdové nesrovnalosti na jaře při množení a sázení. Pracujeme-li s velkým množstvím materiálu, ukládáme hlízy jiřinek na lísky a každou lísku označujeme zvlášť.

Před uložením na zimu je nutné ponechat hlízy oschnout. Je-li slunečné počasí, ponecháme hlízy po jejich vyrytí 1 – 2 hodiny volně na slunci a potom je dáme na lísky do stínu volně na vzduchu oschnout. Jestliže není možno hlízy ihned uklidit a zůstanou přes noc na poli, musíme je zakrýt, aby je nepoškodil případný noční mrazík. Hlízy přikrýváme plachtou, pytli, rohožkami, slámou, někdy jen stařinou.

Pro přezimování vybereme vhodné skladiště, které musí být suché a vzdušné a kde teplota nesmí klesnout pod nulu. Nejvhodnější pro skladování je stálá teplota 4 – 6 °C. V malém množství se mohou hlízy uskladnit ve sklepě, pokud není příliš vlhký. Pro přezimování ve velkém ve speciálních podnicích se pro tento účel budují zvláštní skladiště. Jsou to prostorné, vzdušné prostory, kde je možno teplotu i vlhkost vzduchu řídit. Kromě jiřinek se nechávají přezimovat také hlízy mečíků, které mají na skladování v zimě podobné nároky. Vyšší teplota během zimního období je nežádoucí, protože hlízy jiřinek začínají předčasně rašit.

Nejvhodnějším zařízením pro přezimování jsou dřevěné lísky, jaké se používají k předkličování brambor. Jsou vzdušné a mohou se snadno skládat na sebe do výšky až 2 m, takže se skladovací prostor může dobře využít. V malém měřítku se mohou k tomuto účelu použít i platónky po různém ovoci z dovozu, které velmi levně prodávají obchody s ovocem a zeleninou. Hlízy se kladou na lísky volně, nebo do slabší vrstvy suché rašeliny či suchého písku. Dobře je klást hlízy stonkem dolů, aby se případná vlhkost nemohla držet v dutém zbytku stonku, a tak se omezilo nebezpečí zahnívání od vlhkého stonku.

Uskladněné hlízy je třeba během zimy občas prohlížet a kontrolovat jejich zdravotní stav. Obyčejně se přerovnávají lísky. Hlízy, které začínají hnít nebo plesnivět, očistíme, napadené části odřízneme a zasypeme práškovým dřevěným uhlím. Tato zimní kontrola by měla být provedena aspoň jednou za 4 – 6 týdnů. Tam, kde není možnost dobrého větrání, musíme tuto prohlídku provádět častěji, stejně jako tam, kde je skladovací prostora vlhčí.

Vysazovat se mohou jak hlízy jiřinek, tak i mladé rostliny ze řízků. Hlízy vybíráme spíše menší, aby se daly lépe hrnkovat. Sázíme asi počátkem dubna a přitom používáme co největší květináče, aby se do nich hlízy vešly. Zemina má být dobrá, výživná, vyhnojená kompostem. V této době jde o to, aby rostliny zabraly pod sklem co nejméně místa. Nahrnkované hlízy zapustíme ve studeném pařeništi pod sklo. V případě potřeby chráníme pařeniště před mrazem.

Zpočátku, než začnou hlízy rašit, hrnky velmi mírně zaléváme. Později, zvláště za slunečních dnů, musíme zálivku přiměřeně zvýšit. Jakmile začne být teplo, větráme co nejvíce pařeniště, popřípadě přes den sejmeme okna, aby se rostliny otužovaly a hlavně aby se nevytahovaly.

Vysazujeme-li mladé rostliny ze řízků, zapustíme hrnky do teplého pařeniště, aby co nejrychleji zesílily. Zpočátku mohou být hrnky dost hustě založeny, avšak postupně s narůstáním rostlin je musíme rozestavovat. Po dokonalém prokořenění zeminy v květináči jiřinky přesadíme. Důležité je vydatné větrání, zvláště za teplých dnů, popřípadě odkrytí pařeniště, nehrozí-li ovšem nebezpečí mrazíku. Během růstu rostlin se musí občas provést hnojivá zálivka 1 % roztokem plného hnojiva Sfinx nebo Hortus. Když již pominulo nebezpečí mrazíků, zapustíme květináče s jiřinkami na slunné záhony, kde je pěstujeme až do doby okrasného využití jiřinek.

Zemina pro poslední přesazování má být propustná, dobře zásobená živinami. Vhodný je starší výživný kompost, vylehčený pískem a rašelinou, s přídavkem rohové a kostní moučky. Pro okrasné použití přesadíme rostliny do větších květináčů, nebo různých ozdobných keramických nádob, jaké se v poslední době začínají vyrábět.

Při ošetřování musíme dbát, aby rostliny měly stálý dostatek vláhy a pravidelné přihnojování. Nejvhodnější je zálivka roztokem 1 g hnojiva Sfinx v 1 litru vody, a to asi jednou týdně až do října. Pak rostliny až do mrazu bohatě kvetou.

Když jsme nezatloukli kolíky již při sázení, zatloukáme je po vyrašení jiřinek. Musí se však postupovat velice opatrně, aby nebyly poškozeny hlízy v zemi. Proto umístíme kolíky nejméně 10 – 15 cm od vyrašených výhonků.

Na rostlině neponecháváme zásadně více než tři výhony, ostatní ještě mladé vyřízneme. Ponecháme-li všechny výhony, kterých vytvoří rostliny ze silnějších hlíz poměrně mnoho, jiřinky méně kvetou a květy nejsou tak kvalitní. Při omezeném počtu výhonů je kvetení bohatší a květy hezčí. U mladých rostlin ze řízků ponecháváme jen jeden výhon. Tyto rostliny jsou vždy poněkud slabší a při větším počtu výhonů se zpožďuje kvetení.

Vysázené hlízy není třeba zpočátku zalévat, postačí jim zcela půdní vláha. Teprve s postupujícím vývinem keřů a zvětšováním listové plochy roste nárok rostlin na vláhu. Je-li v této době abnormálně suché počasí, je vhodná důkladná zálivka. Rozhodně je lépe zalévat méně často, zato však důkladně, než často a málo. Důležité je, aby rostliny měly dostatek vláhy hlavně v období do dvou měsíců po vysázení. Půdu zkornatělou po silných deštích nebo po umělé závlaze mělce kypříme.

Chceme-li dosáhnout skutečně dobrých pěstitelských výsledků, je účelné rostliny během růstu přihnojovat. Přihnojování je důležité zvláště tehdy, když půda při podzimním zpracování nebyla dostatečně vyhnojena. Při dostatečném podzimním hnojení, jak je uvedeno ve stati o přípravě půdy, není však většinou přihnojování během příštího roku třeba, zvláště je-li půda dobrá. Pozor však – přílišné přihnojování během vegetace může mít za následek příliš bujný růst na úkor kvetení. K přihnojování je nejvhodnější močůvka (pokud možno hovězí), popřípadě roztok některého plného, chlóru prostého hnojiva, jako je např. Hortus nebo Sfinx. Používá se koncentrace 1 – 2 ‰, tj. 10 – 20 g na 10 l vody. Hnojivo je možno rovněž rozhodit suché kolem rostlin a mělce zakopat. Přitom je třeba dbát opatrnosti, aby listy nebyly popáleny ulpělým suchým hnojivem. Za suchého období je vhodná vydatnější zálivka, aby se hnojivo v půdě rozpustilo a bylo k dispozici kořínkům jiřinek. Přihnojuje se nejpozději do konce července. Při pozdějším přihnojování je nebezpečí, že hlízy dostatečně nevyzrají a špatně přezimují.

Během kvetení je třeba odstraňovat z rostliny odkvetlé květy, které zhoršují celkový vzhled kvetoucích rostlin. Přitom nasazování semene v odkvetlých květech je na úkor vývoje dalších květů. Doporučujeme tedy alespoň jednou týdně odřezávat odkvetlé květy.

Pro získání zvlášť krásných, vyvinutých a velkých květů k řezu a hlavně pro výstavy se vyštipují postranní poupata. To se provádí zvláště v některých státech, kde jsou v oblibě dekorační jiřinky obrovských květů, jako např. v USA, v Holandsku i jinde. Je to podobné jako u chryzantém, kde se všechna postranní poupata vyštípají a ponechá se jen jedno poupě, střední a největší. Záleží to však i na odrůdě. Některé odrůdy totiž tvoří dlouhé stopky, nevětvené, a tedy bez postraních poupat. Tato vlastnost je velmi cenná a je cílem mnoha šlechtitelů. Většina odrůd však značně rozvětvuje. Při sadovnickém využití jiřinek není toto větvení závadou, u jiřinek k řezu však ano.

Většina odrůd vytváří kromě hlavního, terminálního výhonu mnoho výhonů postranních, které vyrůstají po dvou za paždí listů. Nejvyšší postranní výhony vytvářejí poupata dříve, než je terminální poupě plně rozkvetlé. První květ z tohoto terminálního poupěte je sice u většiny odrůd krásný, ale mívá krátkou stopku. Proto chceme-li mít krásný květ s dlouhou stopkou, odřízneme postranní výhony ostrým nožem. Pak se hlavní květ lépe vyvíjí a také nejbližší pár postranních výhonů s poupaty vytvoří krásné květy. Vývoj dalších výhonů a květů se tak rovněž podpoří.

Chceme-li dosáhnout zvlášť obrovských květů na dlouhých stopkách, hlavně pro účely výstavní, odstraníme všechny postranní výhony, takže na každém stonku zůstane jen jeden terminální květ, který se pak samozřejmě může dokonale vyvinout.

Jiřinky proto sázíme většinou počátkem května, v chladnějších oblastech až v polovině května. Mladé rostliny z řízků, nebo narašené hlízy, které mají již zelené výhonky, sázíme až v druhé polovině května, kdy již minulo nebezpečí mrazíků.

Někdy se stane, že hlízy vysázené v uvedených termínech vlivem teplého počasí rychleji vyraší a opožděné mrazíky pak připálí mladé výhonky. Není to tak nebezpečné a výhonky rychle regenerují. Horší je, jsou-li takto poškozeny výhonky ze řízků, které nemají ještě vytvořené hlízy. Hrozí-li nebezpečí mrazíků v době, kdy jsou mladé řízkozkovance již vysázené, je možno přiklopit je po dobu trvání nebezpečí hrnky. Je samozřejmé, že mladé rostliny vysazujeme, až když jsou náležitě otužené.

Vzdálenost jednotlivých rostlin při výsadbě závisí na odrůdě, většinou se však pohybuje mezi 80 až 100 cm. Robustně rostoucím odrůdám poskytujeme vzdálenost větší a pro slabě rostoucí odrůdy volíme vzdálenost menší. Pro některé zakrslé odrůdy a pro jiřinky drobnokvěté, jako jsou například madonky, stačí i 50 – 70 cm. Pokud se sází ve velkém v řadách, volí se většinou vzdálenost řad
100 cm. Většinou se sází za rýč.

Před výsadbou nejprve pozemek nebo záhony rozměříme, na vytyčených místech pak vyhloubíme rýčem jamky tak veliké a hluboké, aby se do nich hlízy vešly. Vždy je lepší vyhloubit jamku spíše o něco hlubší a hlízu před sázením podsypat kyprou zemí nebo kompostem, aby spočívala na kyprém, neulehlém podkladě. Do vyhloubených jamek zatlučeme nejprve kolíky a pak teprve vysazujeme hlízy. Při zatloukání kolíků dodatečně po výsadbě mohou být hlízy velmi snadno poškozeny. Kolíky, které používáme k jiřinkám, jsou většinou 150 cm dlouhé a 3 – 4 cm silné. Pro zvýšení trvanlivosti kolíku je dobře jeho spodní část, která přijde do země, a ještě asi 20 cm nad zemí namořit roztokem modré skalice, sublimátu apod. Vhodné je také namočit spodní část kolíku do vyjetého oleje.

Hlízy sázíme tak, aby krček kořenů byl asi 10 cm pod zemí. Klademe je do jamek těsně ke kolíkům, zasypeme kyprou zemí a mírně utlačíme. Při pěstování jiřinek ve velkém se ovšem kolíky nepoužívají. Po výsadbě hlíz zcela postačí vlhkost půdní, nemusíme zalévat.

Mladé rostliny vypěstované z řízků sázíme podobně, ovšem až když minulo nebezpečí mrazíků. Sázíme je tak hluboko, aby nad kořenovým balem byla asi 3 – 4 cm vrstva země. Zem opět utlačíme a rostliny dobře zalijeme. Pro snazší zalévání vyhrábneme kolem kolíku misku. Za suchého a teplého počasí musíme zálivku občas opakovat. Velmi prospěšné je nastlat (mulčovat) misku po výsadbě vrstvou rašeliny, nebo jiné organické hmoty, která udržuje půdní vlhkost tím, že zabraňuje nadměrnému vypařování vláhy. Před výsadbou mladých rostlin je nutná důkladná zálivka kořenových balů.

Krátce se ještě zmíníme o pěstování jiřinek bez kolíků, jak to dělají v Americe. Řady jsou vzdálené 100 cm, rostliny v řadách 50 – 75 cm. Jamky se vyhloubí asi 15 – 20 cm hluboké, hlízy se do nich vysadí a azsypou 5 – 8 cm silnou vrstvou zeminy. Z výhonků, které začnou rašit, se ponechá jen jeden nejsilnější, ostatní se odstraní. Ponechaný výhon se pak zaštípne, jakmile se vyvinou 2 – 3 páry listů. Výhon pak rozvětví, a to ještě pod zemí. Při okopávání stále zem k rostlinám přihrnujeme. Tím, že výhon rozvětvil pod zemí a je v zemi pevně zakotven, získá celá rostlina dobrou stabilitu. Vlivem zaštípnutí zůstává celá rostlina nižší, nerozklesá, i když není vyvázána.

Výhodou tohoto způsobu je, že se při něm ušetří kolíky, které jsou jednak nákladné a jednak nepůsobí ani hezkým dojem. Rostlina také silněji kvete, kvetení je však následkem zaštípnutí poněkud opožděno. Druhé zaštipování si však již dovolit nemůžeme, protože by se jím kvetení opozdilo příliš.

Při pěstování ve velkém se jiřinky zařazují do osevního postupu nejlépe v první trati, jako řepa. Vhodnou předplodinou jsou brambory, které půdu provzdušují a čistí, nebo směsky, zaorané popřípadě na podzim jako zelené hnojení. V posledním případě nahradí zaoraná směska hnojení chlévským hnojem.

Na jaře, jakmile povrch půdy poněkud oschne, pozemek usmykujeme. Před sázením, to je při sázení hlíz v druhé polovině dubna a při sázení mladých rostlin ze řízků v polovině května, půdu zkypříme kultivátorem, popřípadě frézou.

V zahradách na jaře zvolená místa zkypříme motykou, nebo kopáčem. Při této práci je možno zároveň hnojit dobře zetlelým hnojem, kompostem, nebo průmyslovými hnojivy. Při jarním hnojení nikdy nepoužíváme čerstvý hnůj. Rostliny by po takovém hnojení špatně nakvétaly a zelené části by se bujně vyvíjely.